Milý deníčku, milé deníčkářky,

dlouho jsem se neozvala. No nebyl čas. Jsou prázdniny a dny jsou plné spousty věcí a výletů a dovolených. A o jedné dovolené chci psát i já.

Vlastně to začalalo dlouho před prázdninami a to tehdy kdy jsem neudělal zkoušku z metod. U mě doma jsem uspořádala večírek, kde byla moje nejlepší kamarádka, můj přítel a můj kamarád. No dopadlo to tak jak to dopadlo. Zkrátka a dobře jsem se s kamarádem za zády svého přítele vyspala. Stalo se a ano a si jsem svině, ale já toho nelituju. Chtěla jsem to já chtěl to i on. Chtěli jsme to oba.

Před měsícem jsem jela s kamarádkou na chatu a tak nějak se vyvrbilo to, že můj drahý kamarád tam přijede za namí a bude nám dělat společnost po celých zbylých 6 dní. Jak bych to měla jen vyjádřít? Zamilovala jsem se do něho byť miluji i svého přítele. S kamarádem mi je tak tak ***ěle, tak bez přetvářky, tak uvolněně, že to ani jinak nejde. Kolikrát jsem si říkala, ne ne ne! Jenže to ne mi bylo na nic. Rozebírali jsme to, líbali jsme se spolu nesčetněkrát a tak nádherně, že jsem už podvědomky musela tušit, že to skončí tak, že se do něj zamiluji.

Pak, poslední den, když jsme šli všichni na nádřaží začala ohromná vichřice. A já, abych neulítla, jsem se ho chytla za paži. On mi ruku sundal a chytl mě za ruku. Nemůžu mu ani slůvkem nazančit, co k němu cítím. A tak jen trpím a tolik to bolí, protože vím, že on ke mě nebude cítit nikdy nic jiného než kamarádství. I když abych se přiznala, někdy mám pocit, že se na mě dívá tak nějak jinak než by se kamarád na kamrádku měl dívat. Nechápu to a nerozumím tomu.

Nedokážu na něj přestat myslet a to ani v tu chvíli když se miluji se svým přítelem. Je to ve mě. Nemůžu už dál. Nevím co mám dělat. Vím, že se pomalu ale jistě připravuji o člověka který mě miluje, ale co mám dělat, když je to silnější než já???