Ilustrační foto

Poslední dobou na vlastní kůži poznávám, jak práce blbne mozek. Nejen, že v noci nespím, neustále i ve snech pracuji, ale ráno vstávám v dobu na mě nezvyklou a v mozku mi vše šrotuje.

Musím ovšem přiznat, že mě má nová práce naprosto pohltila, baví mě a z každé maličkosti se opravdově raduji. Raduji se z toho, že se každým dnem posouváme o krok dále a s každým dalším setkáním našeho pracovního teamu se dostáváme dál a dál.

Jsem neskutečně vděčná Anince, že mě seznámila se svou dcerou Libkou, a že z malého projektu se klube něco ohromného a jedinečného.

Jsem neskutečně vděčná všem lidem okolo sebe, že mi pomáhají, a že mě nenechávají se topit.

Jsem neskutečně vděčná mému princi Ondrovi za to, že je takový jaký je, že mi dává svobodu tolik potřebnou mému životu, jsem mu vděčná za vše, co pro mě dělá a myslím si, že začnu věřit na indiánská přísloví. Mám s ním totiž pocit, že jsem našla tu půlku, co do mě přesně zapadá.

Jak vypadá totální blbnutí mozku jsem včera názorně předvedla sama sobě.

Od rána jsem lítala po schůzkách, aby v jednu hodinu po obědě zasedla veliká bojová porada našeho teamu a pracovala a pracovala.

V domnění, že křest knížky Richarda Mullera bude oddychovka, jsem si pro jistotu dala dva wellcome drinky. Nebyla to oddychovka, byl to tak trochu úmor. Tiskovka trvala dlouho a to, co se povídalo, jsme natočili již před tiskovkou do reportáže.

Po křtu ještě další pracovní porada a pak hurá domů. V tramvaji jsem usínala a když jsem se o půl jedenácté dostala konečně domů, padala jsem únavou.

Lehla jsem k televizi a dostala chuť na perlivou vodu se šťávou. A protože jsem nebyla líná, dobelhala jsem se k lednici, vyndala perlivou vodu, nalila do ní šťávu a z plného hrdla se napila.

V tu chvíli jsem myslela, že umřu. Krk mě začal pálit, vylítly mi slzy a já myslela, že je po mně. Loučila jsem se s životem v domnění, že jsem vypila kyselinu a ta mi teď vše rozleptá.

Jak mi vysvětlil Ondra, když dorazil domů (tak nějak už spolu bydlíme definitivně) z pravidelného setkání s kamarády, nebyla to kyselina, ale pravá slovenská borovička.

Mám dojem, že tímhle tempem ze mě bude za chvíli nejen workholik, ale i alkoholik.

Přeju fajn zbytek dne a slibuju, že se pokusím psát častěji jen co poleví ten šílený pracovní shon.