Ilustrační foto

Nesnáším ultimáta. Nerada je dostávám a nerada je dávám. Ale ráno jsem po dlouhém vnitřním boji jedno takové drahoušovi dala.

Současně s Ondrou jsem získala i jeho nejvěrnějšího přítele Isana. Isan je pes plemene Shiba inu. Je milý, hodný, přítulný. Moje malá Adélka ho hned adoptovala za svého.

Jelikož Ondra chodí do práce dřív než já a vrací se později než já, převzala jsem za něj alespoň částečně venčení. Musím říct, že mi to ani nevadí, ač dříve pejsek pro mě představoval jen povinnost navíc.

Včera jsem se na deníčkách dočetla, že 11.11. je katastrofické datum. Nelze než souhlasit.

Okolo šesté hodiny večer na mě Isan zase rozehrál svou hru smutných očí, knikání a demonstrativního chození ke dveřím. Oblékla jsme se tedy, připnula mu vodítko a šla s ním na procházku. V parku začal něco čenichat, já stojím, koukám po lidech a najednou obrovské cuknutí vodítkem a já se řítím k zemi. Ten magor viděl kočku a jelikož by je nejradši všechny sežral, hnal se za ní. Vyslechla jsem si poznámky pánů, co venčili také své miláčky, typu : „Takový malý pes a velká slečna“ a odkráčela domů.

Mám naražený zadek a poučení pro příští venčení. Isánek bude chodit pěkně nakrátko! A nebo si ho bude venčit páníček, který z toho měl samozřejmě ohromnou legraci, když jsem si mu lítostivě stěžovala ihned po jeho příchodu z práce domů.

A protože Isánek je Ondry miminko, může naprosto vše. Což mi ani nevadí, on totiž Isan sám o sobě je fakt zlatý. Nevím o něm, není rozmazlený, poslechne na slovo. Jediný, kdo ho rozmazluje, je Ondra. A já kolikrát Isana lituju, protože vidím, jak se nechce chovat, jak u něj nechce ležet v posteli přikrytý dekou a hledá, kde nechal tesař díru.

A včera večer jsme šli spát. Ondra ho vzal do náruče a dal ho ležet mezi nás. Opravdu nejsem skleníková květinka, ale tohle mi vadí. Vadí mi, že po celé posteli jsou pak chlupy, že trápí Isana, který beztak zdrhá, aby ovšem v noci přišel, skočil na postel, lehnul si vedle mě a spal. Občas i v noci cestuje a přemístí se spát do obýváku. Včera taky zdrhnul od něj a přišel si po chvíli lehnout ke mně.

Ráno jsem nemohla jinak a dala mu ultimátum. BUĎ BUDE V POSTELI PES NEBO JÁ.

Rozhovor byl následující:

„Ondro, buď pes v posteli nebo já.“

„A kde budeš spát?“

„Ustelu si v obýváku.“

„To budeme mít oddělené ložnice?“

„Klidně.“

„Ale já nechci spát v posteli sám se psem, víš jak, já jsem benevolentní a má postel je přístupná všem.“

Jsem ráda, že to řekl. Když přístupná všem, tak všem. V hlavě mi zraje plán, jak mu ukázat, že to nebylo moc dobré rozhodnutí. Znám už totiž spoustu pejsků v okolí, tak se k nám asi přijdou podívat na návštěvu a zůstanou přes noc. Možná taky nějáký pavouk, žába, myš a tak.

Dnes jdu Isanovi koupit pelech a mám měsíc na to, abych naučila spát v pelechu. Ondra mi nevěří, že to dokážu, tak jsme se uzavřeli sázku. Pokud se mi to nepovede, tak musím běhat hodinu ve fitcentru na běžícím páse. Pokud ano, Isan do postele nebude smět.

Ha, naivka, žádný pás nebude, Ondra s Isanem čtyři roky chodil na vodítku a nepustil ho, já ho po dvou dnech pouštím v parku se proběhnout a nezdrhá, poslouchá na slovo. Tak kdo je tady větší KING J??