Ilustrační foto

Štědrý večer u nás probíhal každý rok stejně. Den před Štědrým dnem jsme ozdobili stromeček a šli si lehnout. Rodiče do obývacího pokoje nanosili dárky (samozřejmě tajně) a zamkli. A my, tři malí kluci strávili následující den u dveří do obýváku a poslouchali jsme, jestli už ten Ježíšek přinesl naše vysněné dárky.

Už ale nejsme děti (teda, skoro). Nejstarší bratr Martin už má manželku a bydlí spolu. Prostřední bratr Jiřik sice bydlí s přítelkyní, ale Štědrý večer ještě tráví se mnou a s rodiči. Letos nás čekalo opravdu dokonalé překvapení.

Znáte tu krásnou chvíli: večeře v nejvyšší rychlosti naklopená do žaludku a už se nervózně tlačíte u dveří do pokoje s vánočním stromkem. Stromek tam je, osvícený blikátky a obklopený hromadou dárků. Letos byl ten nejrychlejší náš zakrslý jezevčík Maxík. Neomylně skočil mezi dárky a za chvíli začal štěkat u balíčku, který obsahoval jeho oblíbené dobroty. Když si spokojeně nacpal do pusy všechny dobroty a spokojeně s nimi odkráčel do kouta, mohlo se začít rozdělovat.

Nejstarší bratr Martin chtěl něco do domácnosti. Koupil jsem mu sendvičovač Bubina (jméno zaměněno, nejsem chodící reklama). Když jsem já otevřel tu největší krabici, našel jsem v ní právě také sendvičovač Bubina. Ten jsem dostal od Jirky. A do třetice - Jirika rozbalil podobnou krabici a co v ní nenašel? Sendvičovač Bubina. Chvíli jsem zaváhal, jestl jsem při popisování dárku nepřepsal, ale ne. Jirka ho totiž dostal od Martina.

Asi bratrská telepatie. Do kolečka jsme se obdarovali celkem třemi naprosto stejnými sendivčovači. Tak co to bude příští rok?