Ilustrační foto

Je konec roku. Člověk je trochu sentimentálnější než obvykle a má chuť vzpominat. Tak jsem si dneska ráno vzpomněl na svoji maturitní písemku. To byla jízda! Doslova...

Taková slavnostní oficiální událost jako je právě psaní maturitní slohovky z češtiny, ta musí proběhnout bez jakýchkoli problémů. Nic se nesmí ponechat náhodě. Téma se zadává v 8.05, ani o minutu déle. Neexistuje, že bychom přišli pozdě. Jelikož jsem denně dojížděl do školy autobusem a trvalo to 45 minut, nechtěl jsem nic riskovat. Dohodli jsme se tedy, že mě a další 2 spolužáky vezme náš spolužák Venda svým zánovním voze Škoda 120.

Přijel pro nás o trochu dříve. Vezmu to teď trochu matematicky:

7:10 - Venda přijíždí a nasedáme (já a Tomáš).
7:18 - Jeli jsme do zatáčky a auto tam dost podivně uklouzlo a "hodilo zadkem"
7:29 - Přistupuje Anežka. Je ráda, že nemusela jet autobusem. Sluší jí to, všichni máme společenské oblečení. Je dobře, že jsme jeli autem, autobus by mohl mít zpoždění. Jsme rádi.

7:40 - Znovu nás to odhodilo v zatáčce. Na rovince Venda zastavuje. Máme píchlé kolo.
7:42 - Přijeli jsme na nejbližší benzínku. Chceme kolo dofouknout a dojet.
7:44 - Kolo je totálně píchlé. Nedofoukneme, musíme měnit. Venda vyndavá hever a zvedá auto.
7:45 - Hever sice auto zvednul. Zrezivělý spodek rantlu se rozpad a auto už je zase na zemi.

7:46 - Zvedáme auto znovu, a to na jiném místě. Nestačí to, kolo sice není ve vzduchu, ale země se dotýká už jen jemně, to musíme dokázat.
7:48 - Venda v kvádru si kleká a bere do ruky náhradní kolo. Tomáš tlačí na předek auta, já se pokouším nadzvedávat zadek auta. Venda mění zadní kolo.
7:52 - Jsme zaprasení, ale zvládli jsme to.

7:55 - Nasedáme do auta. Zbývá nám 10 minut a 10 km.

V 8.06 - vcházíme do učebny. Otevíráme dveře přesně vě chvíli, kdy zadávající říká: "Doufám, že nikdo nechybí...". Stihli jsme to.

Byl to neskutečný nervák. A neskutečně strašná náhoda. Asi jsou horší věci...