Ilustrační foto

Jsem rád, že sedím, to mi věřte. Pokud budu psát hodně chyb, je to proto, že se mi pořád ještě klepou ruce. Snad to zmizí, až vypiju to extra silné kafe...

Dnes takové to obyčejné páteční ráno. Nechce se vstávat, nechce se nikam chodit. Tak se člověk vykope z postele, upraví se do podoby společensky přijatelné (nebo se alespoň dotyčný domnívá, že jeho podoba je přijatelná) a doplouží se na tramvaj. Tam mu padaj věci (protože jede na víkend mimo Prahu, a to rovnou z práce). A když už všechno drží pevně v rukou, zjistí, že nedrží tyč a tramvaj zatáčí. Člověk to ustál.

Ale.

Pozdrav na recepci, jízda výtahem a píp. Přiložil jsem čipovou kartu ke vstupním dveřím. Pípípípípípípípípípípí. Vstupní systém nebyl odblokovaný a alarm řval jako o závod. Tak co teď? Vložit odblkovací kód? Neznám! Zavolat ostrahu? Číslo nemám! Seběhl jsem tedy schody ze třetího patra až dolů na recepci.

"Dobrý den, asi jsem nahoře spustil alarm, ještě tam nikdo nebyl..."
"A pípá to?" usmívá se jeden z recepčních.
"Jo," dím na pokraji mírného zhroucení.
"Tak se posaďte a počkejte až přijede zásahovka," říká téměř klidně. Ale už se neusmívá, už se kření.

Vyšel jsem zpět do třetího patra, čekal a klepal (se). Po 20 minutách přišlo vysvobození - údržbář mi dveře otevřel svou čipovou kartou, asi už bylo odblokováno...

A teď zpět do smyčky... klepat se, pít kafe a uklidňovat se... Jo, jo... Pátek, to už je taková pracovní klidná sobota...