Ilustrační foto

Celý týden jsem si lámal hlavu, jak připravit co nejoriginálnější rande na páteční večer. Nabízelo se samozřejmě klasické sednutí na víno (ale to už jsme pili) nebo koncert (na tom už jsme byli) či romantická sauna (jenže to už si pak rovnou můžete napsat na čelo SEX). Naštěstí mám geniální kolegyně, které napadlo rande po tmě. Ha! A je to! Stačil jeden email, rezervace zařízena a pak už následovalo jen těšení.

„Mám si brát s sebou brýle? A co nějaký dress code?“ bombardovala mě zvědavá polovička smskami, nemaje tušení, co se na pátek večer chystá. Musel jsem se hodně držet, abych to neprozradil a udržel se, takže jsem pouze suše odepsal, že brýle opravdu nebudou třeba a dress code žádný není.

V osm hodin jsme nakráčeli do přední části restaurace (v té je ještě světlo) a přivítala nás číšnice. Překvapení se povedlo, protože to měl být opravdu pro nás oba zcela nový zážitek. Vybrali jsme si ještě předem menu – tajemství šéfkuchaře a víno, které budeme pít. Do bezpečnostních schránek jsme odevzdali všechno, co by alespoň zdánlivě mohlo být zdrojem světla, a pak už jsme jen dostali pokyny – slovy „Růženka, stůl číslo 22“.

Odvedli nás do „přechodky“. V malém kamrlíku se zhaslo, otevřely se jiné dveře a vešla Růženka. Chytla nás za ruce a my se pak jako malý vláček vrhali do útrob zcela neznámé místnosti, ve které hrála klidná hudba a kde zněl slabý šepot.

„Toto je váš stůl – nejdříve pojďte vy první, tady je vaše židle,“ vedla nás Růženka k našemu stolu. „Kdykoli budete něco potřebovat – na záchod, jídlo nebo objednat pití, tak mě zavolejte. Na stole přímo před vámi máte příbory na předkrm, hlavní jídlo, vzadu pak na dezert. Po pravé ruce hledejte sklenice na víno a na vodu. Všechno další vám budu přinášet a dávat rovnou do rukou,“ pokračovala v instrukcích Růženka.

První těžký úkol přišel hned záhy: jak proboha nalít červené víno po tmě do sklenic? Zkusit se to ale musí. Podařilo se mi na stole najít i lahev, i sklenice, takže jsem je vzal do rukou, přidržel prsty hrdlo lahve na sklenici a veškerou pozornost věnoval jemného bublání vína. „Asi to mám,“ pyšně jsem zahlásil a podal sklenici s vínem k ochutnávce. „Nic tam není…,“ ozvalo se. Hm… tak ještě jednou, vlastní uši mě holt ošálily. Na druhý pokus už se dílo podařilo a mohlo se začít jíst.

Tajemný předkrm, jak jsme se později dozvěděli, se skládal ze salátu, kozího sýra, nakládaných papriček a rajčat, vinných listů plněných rýží (ty mi vůbec nechutnaly a ni jsem netušil, co to vlastně jím) a malých cibulek.Když jsem už po páté za sebou do pusy strkal prázdnou vidličku místo plného sousta, došla mi trpělivost a hrábnul jsem levou rukou přímo do talíře. Pak už to šlo líp...

Druhý chod byl ještě náročnější. Připadali jsme si jako Robinsoni, kteří postupně objevují tajuplný ostrov. „Já mám brokolici!“ „A já našel kuře!“ „Počkej, a kde jsi ho našel?“ „No na jedničce!“ „Cože?“ „No jako kdy si představíš talíř jako hodiny, tak na jedničce!“ Narazili jsme ještě na polentu a nějakou rybu na másle. Prý tam měla být i svíčková, tu jsme ovšem neodhalili (tak nám jí asi přišel někdo tajně sníst).

Zbýval už jen dezert (bábovka, mangová pěna a citronový sorbet) – moc dobrý, ale bábovku jsem už taky jedl s laskavým dovolením rovnou rukama. Docela by mě zajímalo, co při večeři dělali ostatní stolující v místnosti. Je tam opravdu dokonalá tma, takže jestli někdo cpal do sebe jeden chod za druhým a kalhoty měl při tom provokativně až možná zvráceně u kotníků, nikdo se to nedozví. A vsadil bych se, že tak určitě někdo hodoval. Dojedli jsme a Růženka nás po dvou hodinách laskavě vyvedla z tmavé kopky.

Abych řekl pravdu, tak je to celé trochu zvrácené: Platíme si za to, abychom měli alespoň na chvíli handicap. Bez očí bezmocní si nevidíme do úst (někteří do huby) a baví nás to. A jo, opravdu se mi to líbilo - na tu chvilku. Je to adrenalin. Něco originálního, něco, co většina nezažila.

Takže když budete mít možnost to vyzkoušet, udělejte to. Doporučuje 10 z 9 Michalů :o)

Michal