Ilustrační foto

No, je to tak. Už jsem odrostl chlapeckým střevícům. Bohužel už mi také někdo řekl, že Santa Claus neexistuje (Co? Ježíšek? Cože?). Už jsem vyrostl a můj pohled na tento křesťanký svátek hojně oslavovaný Čechy, ryzími ateisty, se změnil.

Jako malý chlapec jsem veškeré Štědré dny proseděl před dvěřmi do obývacího pokoje. Zamčené dveře totiž skrývaly to, po čem jsem neuvěřitelně toužil. Měl jsem asi dost červené uši. To od toho, jak jsem se tiskl na dveře a pokoušel vyposlechnout, jestli mi už Ježíšek přinesl ty dárky. V skrytu duše jsem doufal, že táta nechal otevřené okno a že nepřijde ten velký Ježíšek z kříze. Měl totiž díry v rukách a to by toho přeci jen tolik nepobral.

Radikální zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se jednoho Štědrého dne vzbudil a zjistil, že obývací pokoj je zamčený a moji bráchové nikde. Zběsile jsem se jal bušit do dveří, břečel jsem a řval jsem: "Já vim, že tam jste!" A tak jsem své bratry odhalil. A od té doby moje vánoční peněženka pláče - věřim, tak i kupuju dárky.

Řekl jsem si: "Vyhnu se frontám a půjdu nakupovat dárky už teď!" No Vánoční sezóna už podle webů a reklamních center začala 15. října, tak proč ne. Jenže všude mraky lidí. Stane se ze mě asi misantrop. Nikde nebylo k hnutí (teda pravda, v těch nejdražších obchodech ani noha). V obchodě s hračkami mě nadchly poměrně vtipné polštářky. Sáhnul jsem po jednom a zhroutil se na mě celý regál. Tak jsem se červenal a omlouval (uf!) - mají tam klouzající regály, nebyla to moje vina. Obchodům s oblečením jsem se vyhýbal obloukem, to bych v tom obchoďáku moh rovnou spát.

Milí známí, děkujte Bohu (Ježíškovi), že mám svatou (ježíškovskou) trpělivost a že to martyrium hodlám ještě párkrát do Vánoc podniknout. Jinak byste dostali dárky vyrobené a od srdce. A to bych nepřál ani největšímu nepříteli... Moje zručnost je totiž... no...

PS: Až uslíšíte cinkání, není to Ježíšek, je to tramvaj, uskočte.