Mnoho z nás na začátku vztahu bylo přesvědčeno, že jsme spokojené tak, jak jsme. Že se do toho našeho nového zamilováváme, ale víme, že není dokonalý, perfektní, vysněný... Že nebudeme ty, co se ho budou časem snažit změnit... Možná jsme o tom byly skálopevně přesvědčené. Ale dopadlo to tak? Za sebe musím říct: "Bohužel ne..."

Nejprve si dovolím zamyšlení, proč tomu tak bývá, ale berte to jako můj názor a pohled na věc. Jak se říkává, když je člověk čerstvě zamilovaný, nevidí chyby toho druhého, někdy to ani nemusí být vyloženě chyby, ale takové ty "nesoulady budoucnosti". Tohle bývá z důvodu toho, že na začátku vztahu je každý snaživější, živější, ohleduplnější atd. atd. Postupem času se lidé více poznávají a zjišťují ony "nesrovnalosti". Ženy jsou většinou tvořeny tak, že se dobrovolně v prospěch vztahu mění, a to samé čekají od svých mužů. Muži však tyto změny nevnímají, jelikož ženu neznají od hlavy k patě se všemi jejími vrtochy a sami tudíž nevidí potřebu se měnit, pokud vztah funguje.

U mě fungoval a nějakým způsobem stále funguje, ale je to čím dál těžší a těžší. Svého přítele jsem chtěla změnit jen zpět na to, co alespoň podle jeho vyprávění a zamyšlení býval. Před tolika zklamáníma taky býval romantik, měl své sny a představy o vztahu, a já myslela, že to v něm dokážu vzbudit, netušila jsem, že to nebylo jen potlačeno, ale že to nejspíš umřelo, nebo je to alespoň schováno v hlubokém kómatu... A já pořád tak doufala, že mě třeba jednou romanticky překvapí, když ví, že já jsem VELKÁ romantička. O mých potřebách jsem s ním tolikrát mluvila, tolik jsme se trápili, a vždy to skončilo u toho, že se chce změnit a ať mu dám ještě šanci a čas... A proč bych nedala, když ho strašně miluju? Ale jsme spolu 10 měsíců, a jako by nastala klesající tendence, místo aby to bylo lepší a lepší, je to horší a horší. On sám mi zničil všechny iluze o našem vztahu, jednou větou dokázal zničit všechno, v co jsem u našeho vztahu věřila, jako by mi vzal kus srdce a nechtěl mi ho už vrátit, proto to tak stále bolí.

Ještě před třemi měsíci jsem myslela, že by to mohlo být navždy, ale už tenhle pocit nemám, cestou jsem ho někde ztratila. Možná to bylo tehdy, když jsem já, holka, která strašně toužila po tom mít přítele, měla "rozchodové" myšlenky. Nechci se rozcházet, na to ho mám strašně moc ráda, ale občas už jsem tak zoufalá, že mi hlavou takovéto myšlenky běhají jako jediné řešení, abych se v daný moment neutrápila. Ale pak je mi s ním zase tak hezky, že si nedokážu představit být bez něj, i když vím, že by mi bez něj bylo někdy líp, ale to bych ho nesměla milovat...