Už to bylo lepší, tak teď přemýšlím, co se zase pokazilo...? Mám pocit, že už to ve mně zase začíná vřít, mám chuť už si to všechno vyříkat, objasnit a konečně s tím skončit. Potřebuju to, nebo se z toho už opravdu zblázním. Chtěla jsem pohled na věc i toho svého, ale ničeho jsem se nedočkala. Chtěla jsem si promluvit, ale on nechtěl. Je to jako bychom to pořád zkoušeli všechno překonat bez řešení. Že budeme chvíli častěji spolu, že se k sobě budeme chvíli chovat hezčeji, a tím "zahrabeme" to, co se děje...

Vypadalo to nadějně, že už vše bude krásné a pohodové, ale zase "bez ničeho" jen pouhým přecházením... Kdybychom si všechno vyříkali už teď, vyjasnili si to, co si možná každý vykládáme jinak, oboum z nás by bylo lépe, klidněji a šťastněji, a konečně bychom si mohli začít užívat našeho společného vztahu. Neříkám, že si ho neužívám, ale je to pořád jak na horské dráze, člověk je jednou nahoře a jednou zase hluboko dole.

Asi budu muset začít nějak vážně, abych z něj taky něco dostala, protože jinak začne být milej, pozornej, a snad malinkato romantickej, a já zase všechno hodím za hlavu, protože mi v ten moment bude krásně a budu si užívat jeho pozornosti, nebude se mi chtít kazit onu atmosféru, protože nikdy nevím, kdy další taková přijde. Romantika je pro mě důležitá, ale jelikož doma nemám romantika, i když jsem pořád doufala, že se z něj třeba časem vyklube, musím si užívat každé pozornosti, která se mi dostane.

Ale proč jen vždy, když mi není dobře a potřebovala bych ho mít u sebe, jelikož s ním je mi vždycky hezky a pomáhá mi se dostat ze špatné nálady, aniž by to věděl, nemůže přijet nebo nemá čas či náladu? Tuším, že už se zase vracíme do starých "jednotýdenních" kolejí, nebo jsme tam byli pořád a měli jen velmi krátkodobý výkyv. Dnes to vidím zase bledě, protože jsem ho potřebovala, ale sedím tu opět sama...

... A je mi smutno...