Já tyto dva pojmy rozlišuji velmi striktně. Sex může mít člověk s kýmkoliv, ale milovat se jde jen s někým, koho milujeme. Samozřejmě v tom vidím i další rozdíly, jako například v délce předehry, nebo její existenci vůbec, a délce samotné milostné atmosféry. Ale co když máte partnera, který Vás sice miluje, ale podle Vašich "kritérií" s Vámi provozuje převážně sex a milování zůstává v pozadí...?

A co když máte pocit, že už ho ani to nebaví, i když sama víte, že je to nesmysl, že má jen spoustu myšlenek na jiné věci? Asi v takovém stádiu se teď nacházím a nevím, jak z něj ven. Nejspíš mi nezbývá nic jiného než počkat, až se přežene ono pracovní období, a pak třeba budou partnerovy myšlenky zaměřené i na mě. Ale co když ne?! Když už jsme teď spolu, moc se soustředím na to, že bych si to měla užít, ale tím míň si to užívám. Je to jako začarovaný kruh...

Milostný pohlavní styk je důležitý, kdo říká, že není, je pouze naivní nebo obhajuje svou nechuť k jeho provozování. Ano, komunikace sem také patří jako hlavní bod, ale společná témata mohou dojít a než se objeví nová, co nám zbývá? Co když partner není romantik, a proto navození komunikace neprobíhá u večeře při svíčkách, či se neskládá z vyřčených lichotek a různých zamilovaných slůvek? Pak je tu náš společný sexuální život, který nás může zblížit a uvolnit nová témata ke konverzaci.

Škoda jen, že nejsem dostatečně sebevědomá, abych se ujala iniciativy a nemusela se přitom přehrabovat spoustou svých stydlivých myšlenek. Moc bych si to přála změnit, ale k tomu je potřeba trénink a čas, kterého se mi teď od partnera nedostává...