Už mi zase leze na nervy a nejenom na ně. A kdo že to? Přítel... Ano, a určitě to znáte také. Jak si člověk může udržet dobrou náladu, a ne že bych to opravdu nezkoušela, když má (v lepším případě) vedle sebe chlapa, který asi nedokáže pochopit potřeby svého partnera? Před měsícem jsem si řekla, že přestanu řešit zbytečné věci a zaměřím se na udržení si dobré nálady, ale předevčírem už toho bylo zase moc.

Při předposledním setkání došlo na rozhovor ohledně romantiky, popisovat ho nebudu, jen shrnu to, že přítel býval, ale už není, romantik. Ovšem ani za víc než rok a čtvrt, co spolu jsme, jsem nedokázala v něm alespoň náznak romantiky probudit. A tak si jako každá správná ženská říkám proč? Proč jen to nejde, když nám náš vztah nějakým i dobrým způsobem funguje, a proto by mohl vědět, že já mu ublížit nechci a nehodlám?

Počáteční nadšení, kdy jsem si říkala, jak přeci na začátku byl pozorný a zajímal se, tak že se to určitě vrátí do starých "romantických kolejí", nějak vymizelo. Protože toto nebyl nás první rozhovor na ono téma, a jako vždy (já nána pitomá) jsem si myslela či doufala, že když už se o tom bavíme, tak by se příště mohl přemoci a udělat nebo říci něco pěkného... A co? Nedočkala jsem se...zase...a asi ani nedočkám. A on si teď bude říkat, proč zase vyvádím, proč mám špatnou náladu, že neudělal nic špatného. Problém je v tom, že neudělal nic...a takové problémy s chlapama míváme nejčastěji :)

A já už na tenhle problém nemám. Člověk, který by snad i chtěl se mnou jednou žít, by měl pochopit, akcepovat a snažit se být alespoň jednou za čas pozorný, když ví, že jsem prostě beznadějný romantik a snílek, a bez nějakých drobností romantického typu prostě žít ve vztahu nedokážu, protože trpím a cítím, že ve mně něco umírá. Tohle když dopustí, tak začínám být nejistá, jestli je to chlap pro mě, bohužel...