...a nevím, jestli je to momentální stav nebo být šťastná ani neumím. Možná jsem až takový pesimista nebo je ve mně tolik obav, že si nedokážu život užívat a být z něho šťastná. Ale mé nynější rozpoložení je asi takové, že se mi chce brečet, což mou bolest hlavy zřejmě jen podporuje, ale zatím jediné místo, kde jsem mohla vypnout svou masku, byla sprcha, kde je člověk přeci jenom sám.

Přítel ve mně tento týden vzbuzuje tak protichůdné pocity, navíc moje hladina hormonů není v normě, takže to má asi ještě horší dopad, než by to mělo za normálních okolností. Potřebovala bych slyšet něco pěkného, ale ani si nedokážu vzpomenout, kdy mi naposledy sám od sebe řekl, že mě má rád. Naopak si do mě "kopne", když má pocit nějakého "útoku" z mé strany. Jen si neuvědomuje, že ten můj "útok" je snaha něco zlepšit a dobrat se něčeho pozitivního, dnes to bylo třeba toho, abych se zbavila pocitu, že mě nechce vidět nebo na mě prostě nemá náladu.

Já chápu, že mu není dobře, že na něj něco leze, ale on neví, jak je mně, protože se na to třeba ani nezeptá a já nemám možnost, nebo chuť mu to říkat, jelikož se málokdy dočkám nějaké odezvy.

Mám pocit, jako bychom spolu začínali mít vztah na dálku, jenže když se vidíme, tak nemám dojem, že by se na mě až tak těšil, jako já se těším na něj. A už nemám dostatek sil, abych měla pocit, že v našem vztahu teď miluji jenom já. Kamarádka nedávno psala, že v lásce vyhrává ten, kdo má rád míň... Myslím, že částečně je to pravda, ale já nechci být taková a ani to nedokážu. Jen bych potřebovala, aby mi přítel dal zase najevo nějaké kladné city, i když vím, že to se mnou taky nemá nejjednodušší, ale na druhou stranu by měl vědět, jak moc silné city k němu chovám...a možná mi dát najevo ty své...