...se mi opět jeví nejistá. Studium se chystám prodloužit o semestr, jestli chci na magisterské studium nevím, v práci jsem stále na dlouhodobé brigádě a měla bych se pokusit najít něco jiného, ale moc si nevěřím a ve vztahu to momentálně vypadá jako každé jiné zkouškové, rozuměj špatně.

Ale jak už to tak u nás citově založených bývá, nejvíc mě teď trápí ta stránka vztahová, protože ji nemůžu pustit z hlavy a uvolnit své myšlenky něčemu přínosnějšímu. A určitě znáte tu situaci, kdy nad něčím moc přemýšlíte, nejen že si kazíte náladu, ale ještě se vám to jeví stále horší a horší, nabalují se na to další věci, nad kterými jste v té souvislosti přemýšleli už dávno, a nevidíte žádné východisko... V takovém stavu se teď nacházím já.

Pomoci od své polovičky se nedočkám, na to, abych v to doufala, už ho mám až moc dobře přečteného. Navíc mě včera dorazil tím, že má přecpaný rozvrh a spolu se tedy uvidíme až v neděli, což je víc jak týden od posledního setkání. Muselo ho přeci napadnout, že tímhle sdělením mi náladu nezvedne. Proč já si pořád myslím, že už by mě mohl dobře znát a třeba na mě při svých rozhodnutích i trochu myslet? Copak chci toho tak moc, když bych s ním chtěla být minimálně jednou týdně?

Jenže poslední dobou, když s ním jsem, jsme u něj a neděláme vůbec nic. Netvrdím, že jsem člověk až nějak příliš aktivní, ale tohle nicnedělání už mě začíná nudit, chtěla bych s ním něco dělat, přijde mi, že ani nemáme nějaký společný zájem a na to, abychom si spolu nějaký utvořili, nemá čas... Ale kdybych měla být ještě upřímnější, tak je mi jasné, že by ten čas měl, jen kdyby si ho uměl lépe rozvrhnout a nebyl línej / unavenej.

Bolí mě tohle psát, ale já se v našem vztahu začínám nudit...a když je mi nejhůř, tak ani necítím, že bych v něm měla oporu, protože na mě opět nemá čas a ani si ho pro mě udělat nejspíš nechce, a to mě hodně bolí...