Dnes jsem se rozhodla, že svůj příběh ukončím. V budoucnu se třeba někdy jeho jméno ještě objeví, ale tím si teď opravdu nejsem jistá, vzhledem k tomu, v jakém stavu se nachází. Ano, je řeč o Kubovi. Minulý týden (teď už vlastně předminulý) v pátek jsem se s ním viděla...po více než dvou měsících, a to jsem si neuměla představit déle jak týden bez něho a dva dny bez písemné komunikace. Jak už to bývá, časy se mění, lidé taktéž a okolnosti už tuplem.

Viděli jsem se nějaký čas po tom, co jsem ho zahlédla společně s Pájou u ní před domem. Musím podotknout, že jsem tam byla zcela náhodou, ne, že bych čekala, že je tam potkám, navíc jsem jen projela kolem tramvají, ale zasáhlo mě to, že jsem si neodpustila napsat Páje smsku, ať pozdravuje Kubu. Ranilo mě to, ranilo mě, že jsem je tam viděla. Ano, pořád ve mně byl takový pocit, že se k sobě asi vrátí (což se zatím nestalo a možná ani nestane), a tak jsem Páje říkala, že mi to vadit nebude, hlavně aby byla šťastná, a že pokud to bude s ním, potom bude i tak mít moji podporu, a myslela jsem to tak, jen... vidět je tam prostě najednou spolu stát... polilo mě horko a byla jsem, já vám ani nevím, asi rozčílená, že se musím dozvědět takhle, že se vídají...

Ignorovala jsem smsky, volání...možná jsem tím chtěla Páju i potrestat, ale hlavně mě to od ní prostě mrzelo a nechtěla jsem si s ní o tom psát či volat. Navíc mi do toho volala kamarádka, což bylo příjemné rozptýlení, a v hovoru s někým jiným mi bylo příjemně.

Najednou ale i Kuba začal mít zájem zase se se mnou bavit, že si to prý musíme vyříkat, abychom to mohli uzavřít. Že zná tři lidi, kteří ten večer nebudou moct usnout...ha, to mě asi nezná tak dobře, jak jsem si myslela :) Občas raději špatné nálady a myšlenky zaspím, to mi opravdu problém nedělá. Tak jsme se asi týden nebo dva po tom sešli. Dokonce už stál i u jiného vchodu, tak rychle zapomněl. Šli jsme si sednout na lavičku, bylo krásně, takže jsem měla dobrou náladu a věřila jsem, že mě z ní nedostane ani on. Měla jsem to v sobě už nějak srovnané, asi jsem to dělala pro klid jeho duše, jelikož té mojí už stejně nebylo pomoci. Povídal, jak si to všechno představoval, a co ho na mém chování mrzelo, také mi dával rady, co bych měla a neměla dělat. Jasně, ráda si poslechnu radu na své chování, ale od něj se mi to potom všem nějak příčilo. Nedala jsem to znát, seděla jsem, koukala před sebe, poslouchala, občas něco řekla. V jeden moment jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela, cítil to, bylo to poznat na mém třesoucím se hlase, ale ustála jsem to bez jediné slzičky. Šli jsme se projít, a pak si ještě povídali u nás před vchodem...bylo to divné, protože tam to všechno začalo...

Po nějaké době mě chtěl obejmout, nechtěla jsem, bránila jsem se...řekla mu, že do té doby jsem to zvládla dobře, jeho reakce byla, že nechce, abych to zvládala. Objal mě, já jeho ne, a rozbrečela jsem se. Šeptal mi do ucha, že to přejde, že to bude všechno dobré...možná z nás jednou zase budou přátelé, možná jsem hloupá, ale přála bych si to. Jako přátelé jsme k sobě měli blízko, a když se to všechno provalilo, nechtěla jsem o něj přijít hlavně jako o přítele.

Zase jsem to napsala delší, než bych možná chtěla, ale je na čase to ukončit. Během toho, co jsme byli spolu venku, se mě zeptal, co jsem k němu cítila. Nedokázala jsem mu to říct, potom všem jsem sama nevěděla...když mě ale objímal, bylo mi to jasné. Milovala jsem ho, asi to bylo v počátcích, protože teď už je to z velké části pryč, i když při psaní těch slov mi vhrkla slza do oka...ale už je pryč, stejně jako to, co jsem cítila a já můžu jít dál. Sbohem Kubo...