Ano, přesně takový pocit nyní prožívám. Jednu kapitolu svého života jsem uzavřela a ne, zatím novou neotevírám, alespoň ve směru vztahovém. Dnes jsem šla u nás lesíkem kolem potoka, a tak nějak jsem se zabořila do svých myšlenek a úvah. K čemu jsem dospěla, mě velmi potěšilo...jsem šťastná. Ano, tohle mi proběhlo hlavou a musela jsem se nad tím zamyslet, protože, ač nechci ze sebe dělat chudinku, jsem tento pocit zatím moc nezažívala, a tak jsem se nad tím musela opravdu pozastavit. Je to skutečně tak nebo si to jen nalhávám, aby mi bylo dobře i poté, co jsem zažila zase takové obrovské zklamání? Ale jelikož jsem tvor náladový, který se ve svých depresích vyžívá (už jsem to mírně omezila, ale i tak...) a dělá si je i horší, zamyšlení to bylo vskutku hluboké... Čím to je, že se cítím šťastná, i když jsem sama, můj "přítel" si vybral jinou a já zůstala "ta druhá", o kterou teď není zájem? Proč se cítím šťastná, když mi ani jedna z mých dvou lásek nepopřála k narozeninám?

Přišla jsem na to, dámy a případní pánové, přišla... Konečně mě nikdo netrápí, konečně na scéně není nikdo, kvůli komu bych se trápila. Jsem sama, zase, vlastně jsem nikdy v žádném vztahu nebyla, přála bych si to, a troufám si říct, že už bych si to i zasloužila. Měla jsem i ohlasy, že jsem holka, jakou by si každý kluk přál, ale i přesto nic, ale já nezoufám, věřím, že tam někde je někdo i pro mě a já si na něj počkám. Teď jsem se možná až moc snažila, abych někoho našla, lítala jsem z jednoho trápení do druhého (i když jedno trvalo třeba dva tři roky) a proč? Protože jsem si vysnila, že o to přijdu v sedmnácti a hups, teď jsem oslavila dvacetiny, ale tak co, stihla jsem to s dvouletým skluzem, zato pěkně rychle a šupem :) Vyzkoušela jsem si, jaké to je mít ten pocit, že k někomu patříte (i když to tak ve skutečnosti nebylo) a bylo to fajn, moc se mi to líbilo...ale nechci se trápit nad tím, že to tak rychle pominulo. Nedávno jsem kamarádce napsala, že pokud tak dlouho čeká, až se někdo konečně objeví a říká si, jak krásné by to mohlo být a skutečnost je stokrát lepší, měl by ten první vztah být na dýl. Měla by si to pořádně užít, vychutnat a nemít strach, že to brzy skončí, a to bych jí moc přála...protože jsem to sama nezažila. Bylo to všechno krásné, ale během půlroku přišlo a odešlo všechno - první pusa, první sex, první "vztah".

Ale možná díky tomu všemu jsem teď našla takový svůj vnitřní klid. Přijdu si teď vyrovnanější, víc v pohodě, a možná i trochu sebevědomější (což není moc poznat, jelikož mé sebevědomí bylo na bodu mrazu). Dnes jsem si tu četla jeden článek, bylo to o tom, v jakých polohách spíme v partnerském vztahu a nečekaně jsem nepřemýšlela, jak jsme usínali s Kubou, ale s Timonem. Možná je to i kvůli tomu, že si teď myslím, že Kuba měl všechno své chování naučené a všechno tak nějak perfektně zahrál, ale možná to bylo i tím, že s Timonem to bylo silnější a čistší, i když jen z mé strany. Pořád v sobě nemám jasno, jak jsem to s nimi měla, ale teď je mi to jedno, jsem šťastná, a to i bez nich, bez obou, a když už je nikdy neuvidím, nebudu se kvůli tomu trápit. Teď už vím, že mi za to ani jeden nestojí a za tohle zjištění jsem neskutečně vděčná.

Teď jen zbývá, aby se objevil nějaký "normální" kluk se slunečnicí...