Snad už je to tady. Včera jsem měla rande, po roce jsem opět cítila ten svíravý pocit nervozity, který se mě zhostil hned ráno. Jistě to všechny znáte... přemýšlení co na sebe, žaludek jak na vodě a smíšené pocity. Co když to nevyjde? Co když si nebudeme rozumět? Jak bych se měla chovat? Mám pořád mluvit, aby nenastalo trapné ticho? Je to pochopitelné, ale abych začala od začátku...

Jako vysokoškolská studentka jsem si říkala, že když jsem na kluky neměla štěstí na střední, třeba přijde na vysoké. Po prvním semestru jsem se této naděje vzdala, nikdo na obzoru, zkrátka nikdo nikde. A ač jsem byla s Kubou, věřte, že jsem se dívala... Až v tomto semestru se někdo objevil, chodí se mnou na cvičení z ekonomie, sedává v druhé řadě a postupem času na mě začal pokukávat. Nebýval tam pokaždé, takže některé mé snahy, jako hezky se obléknout, vyzněly naprázdno... Jelikož k tabuli dobrovolně nechodím, byla jsem toto pondělí vyvolána, abych to také zkusila. Musím Vám říct, že jsem dnes za to ráda. Díky tomu dotyčný slyšel mé jméno, našel si mě na facebooku a začala prvotní písemná komunikace. Hned od začátku mi byl velice sympatický tím co a jak psal, byl upřímný a nesnažil se ze sebe dělat něco co není.

Po delší výměně zpráv na fb jsme přesídlili na icq, kde jsme si psali asi od desíti večer do čtvrt na dvě. Oba jsme se při tom velmi dobře bavili, zjistila jsem, že máme podobný smysl humoru, oba nás zajímá hudba, prostě jsme si sedli a já šla s dobrým pocit a myšlenkou na to, že si mě příští den vyzvedne po škole, spát.

Ráno už to bylo tady, cítila jsem se nervózní a plná obav, ostatně jako obvykle. Vždy se bojím, že když si s někým rozumím písemně, nemusím si s ním rozumět ústně. A další věc byla, že to není úplně můj typ (a nemyslete si o mně nic špatného, vím, že na tom nezáleží), bála jsem se toho, že to dopadne jako vždy. On se poblázní a já nic... Škola uběhla na poměry celkem rychle a já vyšla z učebny a viděla ho stát na chodbě začteného do statistiky :) Pozdravila jsem ho a hned jsme se dali do hovoru, jako bychom byli už letití kamarádi. Dohodli jsme se, že pojedeme na Vyšehrad... Má nervozita opadla hned při prvních větách našeho hovoru, cítila jsem se s ním příjemně a mohla jsem být naprosto přirozená. Na Vyšehradě jsme seděli celkem dlouho, pak jsme se šli projít a kousek za ND jsme se zastavili a zaposlouchali do jednoho zpěváka, který tam bývá. Stáli jsme tam, poslouchali, bavili se a já po něm házela kousky šeříku, který mi na Vyšehradě utrhl. Řekl mi, že myslí na to, jak by mě rád chytil za ruku, popřípadě dal pusu, ale že je to asi brzo. V tomhle jsem nesmělá, takže jsem mu to odsouhlasila a on to pochopil, ale když jsme odcházeli, za ruku jsme se stejně chytli...

Doprovodil mě až domů, kde jsme ještě nějakou hodinku stáli, povídali si, drželi se za ruce...chtěl mě políbit, ale řekla jsem mu, že ještě ne, že jsem na tohle trochu pomalejší. Bála jsem se, že to nepochopí, že mu to třeba bude vadit, nebo se bude najednou cítit trochu nepohodlně, ale ani jedno se nestalo. Rozloučili jsme se po necelých devíti hodinách tím, že mi dal pusu na čelo a potvrdil, že se ve čtvrtek potkáme na přednášce.

Nemusím Vám snad ani říkat, že jsem se ráno vzbudila s úsměvem na tváři a myšlenkou na něj. Že už se nemůžu dočkat zítřka, až ho znovu uvidím. Jsem šťastná, protože mám velmi silný pocit, že tentokrát by to mohlo vyjít, a v mém životě dosud nebyl tento pocit silnější... Vím, že můj záznam je zase velmi dlouhý, ale potřebovala jsem se o to s Vámi podělit. Konečně je mi zase dobře a usmívám se, a tentokrát si nechci připustit myšlenku, že bych se zase mohla zklamat. Tentokrát ne...