Je 1. máj, sedím sama doma, ale cítím se skvěle. Už třetí den se směju jako měsíček na hnoji. Včera se totiž stalo to, v co jsem už podvědomě přestala doufat - mám přítele. Myslím, že mnohé z Vás si dokáží představit, jak šťastná nyní jsem. V životě jsem se takhle ještě necítila a je to opravdu krásné. Asi se začínám zamilovávat do toho svého mazlíka...

Není to ani ještě týden, co jsme se poprvé spolu bavili, ale necítím, že bychom něco uspěchali, že bychom to brali hopem. Vždyť jsme si vlastně ještě nedali ani pusu, tohle je z mé strany, zatím tu byl jen Kuba, jediný s kým jsem se kdy líbala, a tak mám trochu strach a nechci nic uspěchat. Naštěstí jsem narazila na kluka, který to chápe a nevadí mu to. Je mi s ním prostě krásně a jsem šťastná, že je mé špatné období snad už za mnou.

Jsem si jistá, že mi z toho pomohlo mnoho věcí a jednou z nich je jistě i ta, že jsem svůj příběh napsala sem. To vědomí, že si to lidé přečetli, že jsem si to nenechala pro sebe, abych se tím užírala. Děkuji všem, kteří obětovali chvíli svého času nad mými záznamy, moc mi to pomohlo.

Tohle jistě není můj poslední záznam, jen je to takový mezník mezi mou ošklivou minulostí a snad krásnou budoucností. Sice dnes nebudu políbená, ale co, doteď jsem neuschla a vím, že si ten dnešní polibek vynahradím někdy brzy...