Už je to dlouho, co jsem napsala svůj poslední zápis, ale dnes se zase potřebuji z něčeho vypsat. Měla jsem dnes celkem velkou krizi - nezadržitelný pláč, třesavka, ztráta schopnosti mluvit. Obyčejně tyto stavy prožívám sama, tedy alespoň jsem na to bylo zvyklá, kolem mě se nikdo nevyskytoval tak často, aby toto zažil, ale nyní mám přítele (za což jsem nesmírně vděčná) a s ním jsem tak ráda, že už pár takovýchto stavů bohužel viděl. Ano, bohužel, nerada ostatní zatěžuji...zvlášť někoho, koho tak miluji, jako právě jeho, ale tohle jsem prostě já a já do vztahu patřím, takže je to asi správně.

A čeho se můj stav týkal? Přátel nebo bych možná dle mého pojetí věci měla psát "přátel". Nikdy jsem nemívala kolem sebe hromady lidí, jsem plachý stydlivý introvert, co jiného by se dalo čekat, ale našlo se pár osob, které mi přirostly k srdci a já se jim alespoň z větší části otevřela. Jenže poslední dobou mi přijde, že těm lidem na mně vůbec nesejde, alespoň některým. Myslela jsem si, že jsem dobrá kamarádka, ráda si vyslechnu všechny problémy, ráda poradím, poskytnu útěchu, pokud je to možné, jsem neustále k dispozici, ale k čemu? Za poslední měsíc dva se pořád snažím udržet kontakt, ale tato snaha očividně z druhé strany není... A tak jsem si dnes říkala, proč bych se měla snažit? Stejně mi lžou nebo alespoň neříkají všechno a vylučují mě ze svého života... Proč se mám snažit udržet si osoby, které jsem považovala za dobré ba nejlepší kamarády, a přitom mít neustále pocit, že o to ani nestojí?

Zatímco jsem plačíce ležela na posteli v náručí svého přítele, uvědomila jsem si, že nemít jeho, cítila bych se neskutečně osamělá jako ještě nikdy v životě. Proto děkuji osudu (?), že nás svedl dohromady a já mám někoho, komu můžu plně důvěřovat a na koho se můžu spolehnout spolu s mou jedinou skutečnou kamarádkou.