Dnes bylo nákupní a složenky platící dopoledne. Oba jsme vstávali jaksi spíš tou špatnou nohou, já sice nahlas nekafrám, ale on tedy měl rozkafráno už od milého rána. Před svátky nám dali pod okna kontejner, také to nemám ráda, rozčilují mě, jak se v něm hrabou a hledají zlato a hlavně po nocích a s baterkou, nechápu, nevydržím a laju na ně z okna, už mě i poznávají, jen otevřu okno a mizí.Kontejner už je tu třetí týden, nechává se tu každý rok, aby bylo kam odhazovat stromky, já to vím, tatík to ví též, ale hrozně ho to séře, nadává,držkuje.

To bylo první jeho rozčilování, jen jsme vylezli na ulici, jelo auto za autem, většinou náklaďáky, smrádek, špína a tatík znovu začal - "to nepochopím, v každé jiné prdeli, se dá udělat obchvat, jen tady u nás ti pitomci nedělají nic, s.erou na lidi ! Sice jsem ho uklidňovala, ale už jsem mírně zakvasila, mele a mele, stejně houňo nadělá, jdeme dál a povídá - " no, podívej se jak ti pitomci neumí ani parkovat, na co tam mají asi namalované ty čáry"!  Říkám mu - "jéžiši, už toho nech, meleš to furt dokola ", to už jsem pomalu začala kynout. Pokračovali jsme v cestě, došli jsme k bankomatu, říkám mu, aby si vyndal brýle , odvětil "já vidím!", dobře no, začal vymačkávat, v tom opět nadávání, "co je", povídám už nasratě,  on - " kurník, zmačknul jsem něco blbě", čučí na to a neví co s tím, karta sežraná bankomatem, já už viděla, jak musíme do spořky pro pomoc, brýle jsem na nose také neměla, ale zašilhala jsem na klávesnici a povídám mu, "zmáčkni storno, néé", on, "no jo, aha, dopr.dele proč to tam takhle blbě dělaj", grrrr, to už jsem byla pomalu vzkypělá, za velkého držkování, jsme vybrali hotovost, vše zařídili a došli domů.  Jen jsme otevřeli dveře baráku, uši nám ochromil šíílený randál, vrtání, bouchání, nastěhovali se noví nájemníci a předělávají byt, napsali i upozornění, že budou nějakou dobu velmi hluční. Rachot to tedy je obrovský a tatík zase začal, "bych tohle zakázal, vždyť už je panelák jako děravěj sejra, kruci, tady člověk nemá chvíli klid!!" Teda deníčku, už jsme byli doma a bylo vykynuto, zaječela jsem, " už drž chvíli hubu, krucinál, kdo tě má furt poslouchat!" Koukl na mě, a pravil, " co bych nenadával, já jsem nespokojený občan!!" Já, jak už jsem byla z toho jeho neustálého kafrání a nádávání,zcela a úplně dokynutá , jsem jej sjela pohledem vzteklého psa a pravila, "Ty, že jsi nespokojenej občan,  ty vůbec nejsi nespokojený občan, ty jsi akorát "protivnej , ukafranej, nespokojenej dědek "!! Zíral na mě a ztichnul, ani hned nesmečoval zpátky, asi můj vlčí phled ho varoval, pak jsem tedy "dědkovi" ohřála k obědu hamburskou s knedlem, ucpal si tlampač, ukojil hladový žaludek a je chvíli klid, už i ten kontejner odvezli, možná slyšeli nespokojeného občana, jen vrtání pokračuje, "nespokojený občan dědek" teď leží na gauči, klid k tomu sice nemá, vrtají stále, ale je potichu, jsem zvědavá, do kdy mu to vydrží!

Úplná pravda je taková, že mě sice kafráním vytáčí, někdy hrozně, ale na druhou stranu, je to hrozně směšné, když se do sebe navzájem pustíme, najednou nám ujede slovíčko, které vše obrátí a my se musíme smát sami sobě, no jo, stárneme a blbneme !!