Velikost textu:

Jsem pošuk!

4. února, 19:56

Při čtení Dádulky deníčku jsem si vzpoměla na své porody. Dcera se narodila v roce 1975 a syn 1980, v té době ještě tatíci u porodů být nemohli. Když jsem rodila dceru, byla jsem vyplašená, neznalá,přijela jsem zbytečně brzy, sice jsem už v porodnici zůstala, ale narodila se až za dva dny, byl to krásný uzlík 2400 gramový a 47 cm dlouhý, celý tatínek a jeho rod, pár světlých vlnitých chloupků na hlavě, měla jsem dvanáct štychů, chtěla jsem domů, dostala teploty a domů jela až po deseti dnech,dostala jméno po tatíkovi Romana.

Druhé těhotenství, bylo už jiné,hlavně jsem měla kamarádku,zdravotní sestru. Strašně jsme si přáli chlapečka, ale měla jsem strach to jen vyslovit,abych nezakřikla, ani jméno ještě nebylo vybrané. Když mi začaly bolesti, nechtěla jsem zase jet zbytečně brzy, má kamarádka, mi stopovala, jak dlouho mi trvají a podle toho se volala sanita. Tohle těhotenství bylo celé jiné, ládovala jsem do sebe znojemské okurky,vše kyselé mi velice šmakovalo. Do porodnice jsem odjížděla asi v půl desáté večer, po seriálu Nemocnice na kraji města, byla jsem strašně nervozní , vztekala jsem se,že nemůžu zapnout kozačky, tatík vykulený, kamarádka se posmívala, že budu mít vzteklouna. Sanita dorazila a jela jsem do porodnice,stihla jsem sprdnout i saniťáka, že mi nevzal tašku při vystupování, samá ostuda, tam klasika a pak na hekárnu, venku tma ,město svítilo a já stála u okna, čelo nalepené na studeném skle a jak přišly bolesti, tekly mi slzy a nadávala jsem jak špaček, né na někoho, ale jen tak jsem si ulevovala vybranými slovy, ležela tam jen jedna paní a ta spala, což mi přišlo velice nespravedlivé, když jsem si takhle prosakrovala noc, tak se mi ráno v půl páté narodil náš vysněný synek, vážící 3015g a 51 cm dlouhý, na hlavičce měl spoustu černých vlasů, měl chlupaté i uši, takový snědší než dcerka a krásný, v těch bolestech jsem jim ještě stačila ohnout a zničit kliku u dvěří. Já byla šťastná a spokojená, měla jsem jen čtyři stehy, na bolesti po porodu pilulky od kamarádky a čtvrtý den jsem mohla jít domů, jo a po poradě s tatíkem, dostal jméno Lukáš.

Tak jse si tu přemýšlela, jestli bych u porodu tatíka chtěla, možná ano, ale jistá si moc nejsem, ale dnes je už jiná doba, určitě bych ho ale nenutila, asi by ty bolesti snášel hůř než já.

A naše děti, dcerka Romča je takový trošku flegmatik, nic moc neřeší, na vše má dost času, což mě někdy přivádělo k šílenství, ale jsem ráda, že je spokojená a celkem šťastná. Lukáš to byl takový pudivítr, vše ho zajímalo, rád a lehce se vše učil, všechno chtěl stihnout, den měl pro něj málo hodin. Jinak byl tak trochu vzteklouš, ale v dobrém, co slíbil dodržel.

A co jinak, nic venku mínus 15°, už mě to sejří, nedělám nic, jen klasika, upekla jsem štrůdly, dva, s jablky, k obědu byl pangan a zítra francouzské brambory. Už jsem z těch mrazů otrávená, ven vzhledem k mému dýchání, do mrazů moc nemůžu, už aby táhly někam do pryč!! Chci ven!!!

Das ist všechno.

Hezký dnešní i zítřejší den, přeji všem!!!!

JÁ CHCI UŽ TOHLE !!!!!!!