Ilustrační foto

Aneb první svár. Jak je vám známo, hledám nový místo. Opravdu se snažím, v průměru napíšu každý den do tří firem, rozesílám životopisy i stručný dotazy, jestli někde nemají volno. Jsem ochotná dělat jakoukoliv práci, která bude v mých silách, jít platově na nižší úroveň, zahodit dosavadní praxi, a to jen kvůli tomu, abychom byli s přítelem spolu.

Včera mi přišla jedna z mála kladných odpovědí, ale ve stylu, v jakým bych to nečekala. Pán napsal, že je moje žádost poněkud naivní a jestli výborně ovládám počítač, můžu poslat životopis. Samozřejmě mě to naštvalo, ne-li rovnou urazilo, a tak jsem počkala, až vychladnu, a napsala pánovi vysvětlení, proč se ptám tak a onak a že si rozhodně naivně nemyslím, že na mě každý všude čeká. V dnešní době je nezaměstnanost vysoká a mezi lidmi bez práce se pohybují daleko lepší kandidáti, než jsem já. Navíc jsem vůbec nepochopila, proč se mu jednoduchá otázka „...máte ve Vaší společnosti volnou pracovní pozici v administrativě...?“ zdá naivní. Když už, tak to bylo stručný a nekonkrétní. Jenže to si prý nemůžu dovolit, pokud hledám místo, jinak nic nenajdu.

O všem jsem přítele informovala a on mi řekl, že to nemám hned vzdávat, že musím být průbojnější nebo fakt nic neseženu. Copak jsem podle něj nějaká ťunťa, malý dítě, když si od nějakýho arogantního chlápka nenechám hned vytentovat na hlavu, i když je to sám ředitel ekonomickýho úseku? Nepolezu před ním po čtyřech, nebudu klečet, jen aby mně tu práci dal, abych u něj mohla dělat. To raději budu pořád na stávajícím místě a za přítelem budu dojíždět, protože bych od takovýho šéfa stejně za měsíc utekla. Jsem tedy nakonec arogantní já, když si myslím, že by si toto člověk k cizímu člověku neměl dovolit? Přítel říkal, že chlap mohl mít špatnou náladu nebo nějaký problém, že může být nakonec docela fajn a nikoho nemůžu soudit podle prvního e-mailu. To sice nemůžu, ale jsem zastáncem toho, že když je někdo naštvaný nebo emočně vypjatý, nemá reagovat na úplně jiné téma, pokud je naděje, že tím někoho urazí nebo naštve. Samozřejmě nepočítám někoho, kdo je hnusný už od prvopočátku a od nátury, to pak oplatím stejnou mincí. Kdybych byla jako ten ředitel, tak bych ho rovnou včera poslala někam, oba bysme nafoukli huby jako balón a ani jeden z nás by tím ničeho nedosáhl.

Občas je asi dobrý sklonit hlavu. Udělala jsem to, zatnula jsem zuby a byla slušná, a z ředitele se nakonec ten fajn člověk možná opravdu vyklube. Štve mě teď jen to, že si přítel myslí, že ze sebe kvůli našemu vztahu nechám dělat vola, že jsem přehnaně urážlivá a „horká hlava“ a že se snížím až úplně na dno, jen abychom byli spolu. To neudělám, protože vím, že to jde i jinak. Chtěla bych vidět jeho, jak by byl průbojný, kdyby měl před sebou takový rozhodnutí, jako mám já – kdyby měl zahodit praxi v něčem, co vystudoval, odejít od rodiny, přátel a známých někam do cizího města, kde by znal akorát mě a moji matku, kdyby denně dostával záporný odpovědi od potencionálních zaměstnavatelů, kdyby nemohl nic najít, měl lítat po X pohovorech a dělat tam ze sebe nejlepšího na světě a odměnou by mu byl arogantní přístup lidí, kteří práci nehledají, protože ji mají a ještě mu budou kdyžtak dělat nadřízenýho. A já bych potom přišla a řekla bych „musíš být průbojnější nebo nic neseženeš“. Necítil by se jako neschopný de.bil?