Ilustrační foto

Včera jsem po práci přemýšlela, jak jsem byla hrozně odvážná, když jsem byla o pár let mladší. V jedenadvaceti letech jsem po nekonečným běhání po pohovorech a přijímacích řízeních nastoupila do své první práce. Byla to začínající firma, čtyři mladí kluci, ve všem byl bordel jako v tanku, dávala jsem to do pořádku první tři měsíce se staženým zadkem, protože jsem ještě neměla žádnou praxi, jen znalosti ze školy. S účetním programem mě nikdo nenaučil, i když mi slibovali zlatěsvatě kurzy, a tak jsem to šmrdolila podle svýho do počítače a podle správnýho jen na papír, jak jsem byla zvyklá ze školy. Kdyby bývala tehdy přišla kontrola z finančního úřadu, koukali by na to jako na zjevení, protože bych bývala vsadila cokoliv na to, že takový účetnictví ještě jak živi neviděli. A pak byly Vánoce a měla jsem až do ledna dovolenou.

Hned první den po ní za mnou přišel jeden z těch kluků, on mě měl napsanou na sebe a byl můj nadřízený. Zřejmě přes ty svátky zjistil, že zaměstnanec s sebou přináší i výdaje za pojištění a výplatu, a tak mi hned ze začátku roku řekl, že už mě zaměstnávat nemůže, že mám výpověď, a protože to stihl oznámit ještě ve zkušební době, tak okamžitou. Byla jsem tehdy nad věcí, zvyklá být nezaměstnaná, a tak jsem to moc neřešila, nesmutnila jsem a šla se nahlásit na pracák. Jenže tam ten den neúřadovali a ještě to odpoledne za mnou přišel druhý z těch kluků a řekl, že si mě tam nechají, ale budu zaměstnaná pod ním. Uzavřeli jsme novou smlouvu, mně bylo hej, že nebudu muset na sociálku a nebudu živa z malé podpory, že si nastřádám praxi a budu mezi lidma. To jsem se ale spletla, protože jsem byla jediný zaměstnanec, firma neprosperovala, zákazníci přestávali chodit a šéf se objevoval jen zřídkakdy. Už v únoru jsem z něj nemohla vyrazit výplatu. Byla jsem ráda, když mi dal půlku měsíční mzdy, z kanceláře jsem si odnesla svoje věci, který měli nějakou hodnotu, aby ho náhodou nenapadlo to ukrást, protože měl dluhy, kam se podíval, a prý že už vydělává jen na mě.

A tak jsem se začala rozhlížet jinde. V pracovní době jsem potají obcházela pohovory, protože ke mně stejně lidi nechodili, a každý den jsem trávila 8 pracovních hodin na internetu hledáním novýho místa. Výplatu jsem nedostala ani začátkem března, a tak jsem se sbalila a šla na sociálku, aby mně ženský poradily, co mám dělat, jak to řešit. Nevěděly, a tak mě hnaly za vedoucí. Ta taky nevěděla. Prý jedině udání, soudy, tahanice a z chlapa nakonec stejně nic nevyrazím. Do toho se mně nechtělo. Novou práci jsem zatím neměla, tak jsem zůstávala v té upadající, abych aspoň nedlužila na pojištění. Obrátila jsem se tedy na advokátku, protože mě napadlo, že tu svoji pohledávku prodám vymáhací firmě, ať se s tím trápí někdo jiný. Neměla s tím zkušenost, jen řekla, že smlouva o prodeji je celkem v pořádku a že to teda můžu zkusit. Prodělala jsem na tom tehdy myslím 5000 Kč, ale zbylo mně ještě 13000 a z toho jsem dokázala při svých tehdejších potřebách a cenách jídla vyžít dva měsíce.

A potom mně zavolali z jiné firmy, kde jsem absolvovala pohovor. Že prý museli výherkyni vyhodit za 3 dny a jestli mám o místo ještě zájem, můžu nastoupit, ale musím se napřed přijít domluvit. Šla jsem okamžitě, to se rozumí. V úterý, 5.3.2006, jsem skončila v té hrůze a ve středu, 6.3., jsem nastoupila tam, kde jsem dodnes. Byla jsem ve zkušební době u toho druhýho kluka, a tak jsem si mohla dovolit přestoupit hned, jen jsem mu zavolala, ať mně přijde podepsat výpověď. Dodnes nevím, jestli to bylo přesně podle zákona, ale jistá věc je ta, že teď, když mám přestupovat jinam a ještě ani nevím kam, mně cvaká u zadku a bojím se. Bojím se, že zůstanu bez práce, že mě ve zkušebce vyhodí, že budu na pracáku na podpoře, ze které už dneska neutáhnu jídlo, natož náklady na bydlení, anebo že vůbec žádný místo nenajdu. Bojím se, že se mnou někde vydrbou tak, jak se to nedávno stalo bývalýmu kolegovi, že firma zkrachuje, což by nebyl v krizi div, že nezapadnu do novýho kolektivu...

Ale protože se chci přestěhovat, sama sobě dodávám odvahu, nevzdávám to a chodím ze sebe dělat paní dokonalou do různých firem, rozesílám životopisy a sonduju, kde by bylo volno. Dneska jdu na další pohovor – „prodavačka v chovatelských potřebách“. Už jako malá jsem si představovala, že moje práce bude stříhání drápů ledním medvědům v ZOO, pak že budu veterinářkou, protože mě zvířata hrozně bavila, mám je ráda dodnes, a tak bych si sice pohoršila platově, ale dělala bych něco, co mě zajímá a těší. A byla bych fakt dobrá, protože to, co vás baví, děláte s mnohem větším nasazením a nadšením než to, co je vám víte u čeho.

Další práce mých snů se objevila včera krátce před třetí odpoledne – „mzdová účetní/personalista“. O tom sním už nejmíň dva roky, protože jsem se zařekla, že všeobecnou už nikdy dělat nebudu, pokud odsud někdy odejdu, že bych chtěla dělat jen s lidma a pro lidi, na mzdovým a na osobním. Protože jsem drbna. Samozřejmě nerozkecávám kde co, ale baví mě vidět lidem do skoukromí, vědět, kdy a kde se narodili, odkud přišli, kolik mají dětí a čím se živili předtím. Baví mě ty osudy, baví mě starat se o nový zaměstnance, když jim můžu všechno vysvětlit a ukázat, pomoct.

Držte mně pěsti.