Ilustrační foto

Vám všem, co jste držely anebo ještě držíte, že už můžete pustit :) Nedopadla jsem nijak. Příští týden prý dají vědět, jestli postoupím do druhýho kola pohovorů. Sice jsem byla nadšená, že jsem se setkala přímo s majitelem a ne s personalistou a nemusela tak odpovídat na blbý otázky typu „jaké jsou vaše silné stránky?“ nebo „jaký je váš žebříček hodnot?“ a čelit tak kritickým pohledům za to, že je u mě na prvním místě zdraví, a kariéra a seberealizace figuruje až někde na konci.

Prý mají hodně zájemců, ale čekám, že někteří odpadnou po tom, co jim bude sděleno, že si musí zaplatit chovatelský kurz za 6000 hned ve zkušební době, čili nejspíš z první výplaty. Já mám našetřeno a to je moje plus. Dělala jsem strašně nadšenou, vykládala, jak by mě to hrozně bavilo, což je ostatně pravda, a tak si myslím, že nějaký šance mám. Zvlášť nadšená jsem byla, když mně řekl, že bych měla stejný plat, jako mám teď. Z toho jsem poznala, jak mě tady hrozně odrbávají, protože účetní se šestiletou praxí by měla být asi někde trochu jinde než prodavačka bez praxe.

Ale jsem zase na vážkách. Na jednu stranu mě to tady hrozně štve a chci pryč, chci to co nejdřív říct šéfovi (chci to udělat už dneska), ale na druhé straně se bojím. Nemám tam jistý místo, nemám zatím kam přestoupit. Bojím se, že zůstanu bez peněz a všechno si budu vyčítat, ba co hůř – vyčítat to příteli, protože na mě tlačí každý den. Že se budu doprošovat na pracáku a ve firmách, aby mě nechali dělat aspoň ve stánku s rychlým občerstvením. A pořád přemýšlím, jestli to tady říct nebo neříct, abych to pak nebrala záhy zpátky a nebyla za blbce.

Každopádně je dneska den D. Buď seberu odvahu a řeknu to, co mám na srdci, anebo budu zticha a přijdu tím pádem o šanci, protože příští týden, až se chlap vyjádří, už nebudu moct říct, že od 1.11. odcházím. To už by mě nepustili, už bude pozdě.

Doma se s tímto svěřovat nemůžu, a tak to píšu vám. Máma má hned plno řečí – nevydržíte spolu, každý den tam budeš mít minimálně jedno dítě, nebudeš mít kam utéct, nebudeš mít svoje soukromí, pořád ti tam polezou jeho rodiče, jeho matka chodí v botách na záchod, dojdeš domů večer a budeš muset navařit na další den, nikoho tam neznáš... Jenže já už nechci pořád od něčeho utíkat. Když bude problém, chci ho řešit a ne se otočit zády a vzít roha anebo čekat, že se na mě protějšek vykašle. Chci už normálně žít.