Ilustrační foto

A měla bych klid.

Včera jsem celý den skoro nejedla, byla jsem strašně nervózní z toho, že už musím v práci přiznat barvu a říct, že chci odejít. Po poledni, když se vedení firmy pořád nemínilo dostavit do kanceláře, se mně už tak třásly ruce, že jsem myslela, že mě to položí – tlak 1000 na 500, tep 400 za minutu. A tak jsem si řekla, že už je toho dost, že to musím okamžitě dořešit nebo skončím s nervovým kolapsem v nemocnici. Vzala jsem telefon, vymačkala číslo – a nic. Nebrali to. Až o chvíli později, když už jsem ležela zapřená v židli, abych nepadla hubou na zem, zavolala šéfová zpátky. Řekla jsem, že bych potřebovala, aby přišli i se šéfem, že se budu stěhovat a musím se s nimi domluvit, jestli mám dát výpověď nebo jak co bude.

Přišli a tuze se divili, co mě to popadlo, kam chci jít, jestli už tam mám práci, co na to říkají doma, jestli tam nebudu sama, jestli se mně chce někam, kde nikoho neznám. Přiznala jsem, že nechce, ale že už jsem dost stará na vlastní domácnost a prostě přišel můj čas. Pak jsme si povídali, úplně normálně, jako byste se o tom bavili s kamarády a ne s nadřízenými. Spadl mně obrovský balvan ze srdce, byla jsem ráda, že mě pustí, když dostanu to místo prodavačky, a když ho nedostanu, tak mě tady nechají klidně ještě do Novýho roku, abych si v klidu zaučila náhradu, našetřila nějaký peníze, kdybych pak náhodou zůstala bez práce, nechají mně udělat uzávěrku, abysme netrápili jeden druhýho s tím, že bysme tady nějakýmu děvčeti po studiích cpali do hlavy, co a jak bylo letos, co bylo loni a že to musí dát do kupy takovým způsobem, aby se neplatily v červnu velký daně. Peníze na dojíždění mně odmítli přidat, prý je to moc, tak jsem řekla, že se budeme bohužel muset rozloučit, sdělili jsme si, jak nám bude smutno a jak jsme si na sebe zvykli a šli jsme domů.

Byla jsem šťastná, že to tak dopadlo, že už to mám z krku, ale místo aby se mně ulevilo, tak se mně po objasnění situace příteli ještě přitížilo. Musela jsem se nehorázně rozčílit, protože mně řekl, že si myslí, že mě ke konci roku stejně nepustí a budu tady muset zůstat ještě pak do března. Jasně jsem mu vysvětlila, že jsme se domluvili na odchodu v listopadu, když mě přijmou do zverexu anebo jinam, aby mně to místo neuteklo. Nikdo nechce nikomu dělat problémy, že, vždyť jsme lidi a dokážeme se domluvit. A když nic nenajdu v nejbližší době, tak tady do konce prosince zůstanu, přes to nejede vlak, i podle zákona je to tak správně + měsíc zůstanu dobrovolně. A víte, co mně řekl? Že mně nechce kazit představy, ale oni mě prý stejně nepustí, že to asi pochopím, až se to stane. Jak kdybych byla jeho 5letá dcera a nevěděla, o čem to celý je. Bylo mně to neskutečně líto, do půlnoci jsem čučela do zdi a nemohla usnout. Tak on si jako myslí, že tady v pátek řeknu „nazdar“ a v sobotu už budu stát s kufrem přede dveřma? A budeme se tam na sebe dívat s otevřenou pusou, protože on mě ze svýho platu nemá šanci uživit? A když se tam nastěhuju hned, kam dám asi tak věci? Pokud bych si vzala jen oblečení, knížky, drogerii, kytky, tři kousky nábytku a všechny svoje boty a kabáty, tak mu hravě zaskládám třetinu půdy, natož abych se snažila nacpat to někam do skříní a do pokojů. Zatím tam pro mě není místo. Ani u něj doma, ani někde v práci. A já bez té práce odsud prostě nepůjdu a ani jít nemůžu kvůli práci současné. Přes to nejede vlak, tak to je a hotovo, na hlavu se stavět nebudu. Jestli mě opravdu miluje, tak to pochopí a do toho ledna příštího roku počká. Jinak se rozloučím ne s prací, ale s ním. Chtěla bych vidět jeho, co by dělal, kdyby měl všechno opustit, hodit během měsíce za hlavu svůj dosavadní život a jít bez práce bydlet ke mně. Ale o tom jsem tady už psala...