Ilustrační foto

Dneska už je hůř. Vstávala jsem chvíli po páté, že si jako poležím, ale v půl šesté jsem už stejně seděla v autě. Pršelo. Asi 10 kilometrů od novýho domova jsem zjistila, že mám špatný gumičky ve stěračích a že to tudíž nefunguje tak, jak by mělo, a co je hlavní – že pořádně nevidím na cestu. Ale držela jsem se statečně. Když jelo auto v protisměru, měla jsem přibitý oči na krajnici, abych náhodou nevjela do protisměru nebo do polí. A tak mám nový prvořadý úkol – koupit nový stěrače. Skládání talířů a výbavy počká, přece se nezabiju.

Po dalších dvaceti kilometrech jsem si všimla, že svítá, a jelo se hned o trošku líp, ale stejně jsem nepřekročila rychlost 90 km/h, to jsem ve vší té vodě a protisvětle měla strach.

A teď si pěkně pospávám v práci, klíží se mně oči, spala bych i vsedě, kdybych mohla. Ale mám zaťatý zuby a vydržím. Když jsem si vybojovala to, co jsem vždycky chtěla mít, tak to nevzdám kvůli hodině spánku navíc.

Včera jsem si plánovala, jak pěkně vyperu povlečení, něco uklidím, upeču perník, podívám se na Prostřeno a půjdu si brzo lehnout. Kulový. (Moje babička říká „kulový lajno“, ale doteď se jen tak zhruba domnívám, co to asi tak může znamenat, tak nebudu psát slova, u kterých neznám význam :-) ) Přijela jsem domů, převlíkla se a přiběhlo starší dítě, že má úkol do angličtiny a že se musí naučit anglickou abecedu, udělat stránku cvičení v učebnici a kdesi cosi. A pak že si prý budeme hrát s věcičkami z kindervajíček, kterých si od naší babi přivezl plný pytel. Pak se musely nutně ohřát tři párky k večeři, potom ještě zapéct toasty a ohřát talíř rizota ze soboty, umýt a utřít nádobí a bylo sedm. Zavřela jsem se do sprchy, lehla si k televizi a byla jsem ráda, že jsem ráda. Z výbavy jsem nevybalila ani utěrky, natož hrnce, a potají a potichu jsem vzpomínala, jak to bylo fajn, když jsem si doma v klidu po práci mohla navlíkat korálky, tvořit náramky, zalít si kytky, opilovat nehty a vytrhat obočí a ještě jsem si stihla přečíst čtvrt knížky a chvilku si pospat.

Ptaly jste se, jak to dopadlo s přítelovými rodiči. Tak tedy: nakonec z toho vylezlo, že jim všechno řekl. Zřejmě jsem to s těmi vajíčky špatně pochopila, si myslím, ale jistě to nevím. Už mám i vlastní klíče od domu. Dokonce myslím, že jsou rádi, že tam jsem. Babička se zbavila chlapce, který si po použití WC zapomíná umýt ruce, běhá po ustlané posteli, válí se v ní ve špinavým oblečení ze dvora, neuklízí hračky a při učení pláče, protože on přece NECHCE. Konečně mají trochu klidu a můžou užívat důchodu. Teď totiž budu trpět s klukem bez základních hygienických návyků já. Ale abych nekecala – jsou rádi i upřímně. Kvůli tomu, že je jejich syn šťastný, že má zase chuť do života.

Teď budu kout železo, dokud je žhavý, protože co si je zkraje naučím, to už zůstane, a co zanedbám, s tím budu mít problémy už napořád. To znamená, že dneska seberu klukovi pyžamo, který má úplně hnědý zadek, a vyperu ho, ať si spí třeba nahý. U nás doma se špína nikdy nepěstovala a nebude ani tam. A nepořádek taky ne, a basta. Dneska nakoupím čističe a vrhnu se na záchod, protože kdybych náhodou vrhla, tak bych měla strach dát k míse hlavu, to bych šla radši na hnojník ke slepicím. Ona sice není špinavá, ale silně mně to připomíná vesnický záchod bez údržby ve stylu „však co, vždyť se tam stejně s.re“.

No ale co si budeme povídat – splnil se mi sen, mám fajn chlapa, někam patřím, v práci to klape a konečně jsem doceněná. Jeden malý špindíra za to stojí, však on z toho vyroste, až se bude chtít líbit holkám :-)