Ilustrační foto

Tak jsem si myslela, že všechno předělám k obrazu svému. Houby s octem leda tak! Když jsem přijela včera z práce, podařilo se mně ukořistit Špindírkovo zahnědlé pyžamo, servat mu z postele prostěradlo a z peřin povlečení, naházet to do pračky, zasypat tunou prášku, zalít litrem aviváže a všechno vyprat. Převlíkla jsem mu postel do čistýho, donutila ho jít do sprchy a vyčistit si zuby, zakázala jsem mu dlabat rohlík do hrnků připravených k odnesení na půdu na uskladnění, a taky to, aby sám tahal krabici s půllitry na pivo, která měla chatrný dno. Pak jsem si vyskládala v kuchyni celou výbavu, vyřadili jsme s přítelem věci, který se nepoužívají, dali je do komory na police a do linky jsme naskládali všechno nový.

Večer jsem uléhala s dobrým pocitem, jak jsme všechno pěkně stihli, a zmínila jsem se příteli, že Špindírka lítal po dvoře v papučích a že jsem mu to teda jako zakázala, protože v nich pak chodí i doma po chodbě a všechno se roznáší na koberce a do kuchyně a já to budu muset v tom případě denně vytírat a vysávat, což by bylo na mašli. Záhy mě dobrá nálada přešla. Přítel mi řekl, že to ho mám klidně nechat, že v botách normálně do chodby chodí a aby neroznosili špínu na koberce, tak se před obývákem vyzují a jdou v ponožkách a že já to teda mám taky tak dělat, protože jeho rodiče chodí v botách i na záchod, i u sebe po kuchyni. Na to jsem řekla, že si teda musím pořídit ještě jedny pantofle, který si dám do obýváku, protože mě pak zebou nohy, zvlášť teď, když se tak ochladilo. A tak to prý jo.

A pak to přišlo. Bylo mi sděleno, že si s nějakou tou špínou nemám dělat hlavu, že to tam prostě bude vždycky a že to ještě vůbec nic není, protože se Špindírka ráno obouvá do školy v KUCHYNI U JÍDELNÍHO STOLU za plné podpory dědečka, prý že aby si u toho mohl sednout, protože v chodbě není stolička. A přítel každý den potají zametá písek a uschlé bahno, abych to neviděla, a dědečkovi nic neřekne, protože už spolu takhle bojovali letos na jaře a za týden tam ten písek byl stejně nanovo. Říkala jsem, že kdybych toto viděla, tak mě rovnou odvezou, že jsme byli doma naučení zout se u dveří a všude jsme chodili v papučích, chodbu nevyjímaje, protože byla každý den setřená a čistá. No a to u nich nemůžu čekat, protože rodiče chodí všude v botách už 50 let a prostě se to neodnaučí a tu špínu budou nosit i k nám do druhé části domu, protože:

Každý den mám v kuchyni babičku. Ne moji samozřejmě. Neustále něco potřebuje, používá naše nádobí, přenáší věci, donáší věci a jídlo, sekýruje kluka, volá na přítele, protože jí nedá spát ani to, že doprala pračka, večer v 8 nutně potřebuje Indulonu na ruce a absolutně nerespektuje VAŠE a NAŠE, natož nějaký soukromí. Tak jsem na to šla od lesa. Z obýváku jsem si to do kuchyně napochodovala jen v podprsence, aby jako viděla, že není očekávaná. Zabralo to, lekla se a odešla, ale za půl hodiny už byla znova v síni u botníku. To, že se kolikrát převlíkám a ve dveřích do ložnice se naprosto nečekaně a tiše zjeví dědeček, protože mně potřebuje něco nutně říct, komentovat nebudu, ale na.sírá mě to nehorázně. Co jsem ale čekala, že, když jsem šla bydlet k chlapovi, který má rodiče v baráku. Sice mají vlastní byt přes chodbu, ale jsou tam a do všeho se montujou. A to jsem byla na začátku ujištěná, že se s nima skoro vůbec nepotkám, že mají svoje...

Takže ne že já budu kout železo a učit novým pravidlům – oni naučí mě, ani nebudu vědět jak. Dneska si jdu do druhýho domova pro další pantofle.