Ilustrační foto

Tak to jsem prý já. V sobotu jsme si s přítelem opekli na zahradě párky, když je pořád tak hezky. Pomalu se setmělo, padala rosa, seděli jsme zachumlaní v dekách a povídali si.

A já jsem se odvážila a do té tmy jsem se přiznala, že kromě libovýho masa a libovějších škvarků nejím zabijačku. A že odmala nesnáším mozeček s míchaným vajíčkem, natož abych jedla polívku, tlačenku, jitrnice nebo něco podobnýho. Toto pro mě bylo dost důležitý téma, protože přítelovi rodiče prase chovají každý rok a každý rok v listopadu ho vraždí, a protože se ten termín pomalu blíží, musela jsem s pravdou ven. A jala jsem se vysvětlovat a vyprávět, jak jsme s bráchou jako malí měli mozeček s vajíčkem jako povinnou stravu, jak jsem jednou na zabijačce viděla vepřový oko povalovat se jen tak po stole a vypadalo jako lidský, jak jsme museli jíst prejt a jak jsem pokaždé rozvrtala tlačenku, vyjedla libový a to okolo se vyhodilo. A přítel řekl: „No to by sis mohla zkusit udělat našemu dědovi, ten by tě hnal.“ A po chvíli přemýšlení dodal: „Ty seš divná. Ale seš moja.“ A já jsem si konečně uvědomila, že se stal zázrak – našla jsem někoho, kdo mě neopustí kvůli krávovině.