Ilustrační foto

Aneb jak přicházím o iluze.

Tak mi pomalu, milé dámy, padají růžový brýle. Už netrávím čas s přítelem jako ve snu, už mám jedno sklíčko z brýlí pryč a druhý se pomalu taky láme. Protože:

Ono to není jen o tom „budeme spolu bydlet, bude nám krásně, protože si budeme pořád nablízku“, ani o tom „konečně budu mít svoji domácnost, svoji kuchyni, budu si moct hospodařit podle svýho“, a dokonce ani o tom, že „soužití s přítelovými rodiči vůbec nevadí, aspoň mně někdo pomůže s děckama“. Protože jsem přišla na to, že i v takové situaci, jako je nalezení snad osudové a té pravé lásky, a jako je společné bydlení a společná domácnost, se musí člověk spoléhat výhradně sám na sebe.

Jak už jsem tady psala, přítel si hnul se zádama a už týden, kromě chvilek, kdy potřebuje na záchod, leží. A na mě zbyla starost o domácnost, takže:

-          vstávám ráno v 5, připravím příteli a klukovi snídani, v půl šesté jedu 40 km do práce

-          ve 3 hodiny skončím v práci, něco nakoupím, jedu 40 km domů

-          ve 4 hodiny, případně později podle toho, jaký je stav dopravy na silnicích, přiletím domů, umyju nádobí, uklidím bordel po kuchyni, jdu se zeptat přítele, jak mu je, a po ujištění, že pořád stejně blbě, jdu vyprat a nachystat mu jídlo

-          po vyprání a pověšení prádla zjistím, že z prádelního koše beztak zase nic neubylo a je pořád plný

-          nachystám klukovi svačinu do školy, 100x se mně zeptá, co jsem mu do kastlíku dala, aby to náhodou nebylo špatně, protože nejí leccos, a jdu se s ním učit

-          po šesté hodině chystám večeři, nikdo neví, co by si tak nejradši dal

-          po večeři se s klukem učím angličtinu, dělá ksichty, mele sebou, nebaví ho to a kňourá

-          kňourání se zvyšuje, když přítel klukovi řekne, že pojede druhý den ze školy autobusem a ne autem

-          kňourání přechází v pláč

-          přichází „babička“ a vykřikuje anglická slovíčka čtená z učebnice pro třetí třídy základní školy, aby ji kluk dobře slyšel

-          kluk opakuje po babičce česky a není schopen zapamatovat si, že „you“ je „ty“, i když se mu to řekne milionkrát

-          „babička“ vykládá, jak byla na pohřbu a co se tam dělo a co by asi tak potřebovala v pátek nakoupit v Globusu

-          „babička“ má seznam, který čítá 25 položek po jednom kuse zboží a hodlá mi ho dát „...kdybyste tam náhodou zítra jela“

-          jsem na nervy, hledám chvilku klidu, a tak lezu na půdu sebrat včerejší prádlo, tam nikdo není, zato je tam ale zima, a tak po sebrání ihned lezu dolů a dělám, že nevidím hnusnýho pavouka v dílně na okně

-          dělám klukovi další večeři

-          po sedmé hodině se zavírám do koupelny a vůbec nepřipadá v úvahu, abych třeba šla žehlit nebo něco podobnýho

-          uléhám do postele a svěřuji se příteli, že už asi nějak nemůžu, protože ten maraton trvá už týden a já nemám ani chvilku pro sebe

-          přítel říká, že to jsou holt děti a ty se nedají vypnout a kéž by už tak mohl aspoň sedět

-          „babička“ nám leze do ložnice s tím, jestli nemá „děda“ přiložit dřevo do kotle, jestli nám není zima

-          přemýšlím, že budu muset do toho Globusu sama a jak to zvládnu všechno utáhnout a hlavně taky kde na to vezmu, pokud nedostanu v pátek výplatu

-          do půl hodiny spím jak dřevo

-          následující den je všechno dokola, stejný

Někdy si říkám, že jsem si na sebe upletla bič, chytila se do vlastnoručně nastražené pasti a jestli zrovna mně tohle stojí za to. A pak stejně po práci sednu do auta a jedu, protože láska je láska a nemůžu je tam tak nechat.