No Ali,

ještě že jsi se vyhla autu. Někteří řidiči jezdí jak mago.ři. A s dětmi? Jedou ve starých kolejích a zkouší, co sneseš. A přítel se možná cítí jako kámen v mlýnském kole. Tedy co se týče výchovy a jednání s dětmi. Ale ta zmrzka by mě taky naštvala. Honíš se jak trubka, chceš mu udlat radost a on pak ohrnuje nosánek. Až se uzdraví, tak se nech obskakovat ty! Drž se!!!

RE: No Ali,

No doufám, že mně to vrátí

RE: RE: No Ali,

no jasně, že jo. Miluje tě!!!

Držím Ti palce

a přeju hodně síly, pevné nervy a hodně lásky, ale ne jen z Tvé strany, ale i ze strany přítele, jeho dětí i jeho rodičů

RE: Držím Ti palce

Moc děkuju

Hezký den

Ti přeji

myslím,

že jsi na tohohle chlapa dlouho čekala... tak vydrž, děti odrostou, a tím nemyslím x let, co jim schází do dospělosti... ale i ony si musí zvyknout... za nic nemůžou, ani za to , jak je dotěď vychovávali. pomaličku nastavuj hranice a nedej se.
Možná to beru za blbej konec, ale uvědomuju si, co musel asi pavouk vydržet, než jsme se zajeli do kolejí... a kdyby jsme to všechno x hodin neprobírali, on s náma neměl trpělivost a já mu dokolečka neříkala, že aNO, ŽE MÁ PRAVDU, ALE BYLI JSME ZVYKLÍ JINAK, TAKŽE KOMPROMIS A POMALU na nás.. no smekám před ním, a smekám i před Tebou a věřím, že to zvládneš. Jinak mám kamarádku, co žije podobně, a myslím , že se mi odstěhovala tam kam Ty, aspon podle popisu. Máte to tak hrozně podobný, že jsem jí říkala, že asi Tvoje deníčky píše ona a blafuje osobami a obsazením ))

RE: myslím,

Ne ne, já nejsem tvoje odstěhovaná kamarádka Asi je nás s podobným osudem víc.

RE: RE: myslím,

ani se ti nedivím

Taky bych se děsila ,ale ty to zvládneš.Když jsem četla tvoje reakce dole,mám pocit,že jsi dost rozumná.Nemá cenu hned utíkat z boje,ale když se to lepšit nebude,tak bych ti taky radila,pryč od toho,

Ahojky

Já minule raději nereagovala, nechci být protivná. Bohužel čerpám z vlastní zkušenosti...holka, jestli tohle ustaneš a vydržíš, tak asi budeš jedna z 1000 ... a zasloužíš metál.. Jsi mladá, bezdětná. Já už svoje dítě měla a stejně to neustála.Takže jsem k tomuto tak nějak skeptická a myslím si, že by sis zasloužila něco ,,jiného". Ale poruč lásce, viď?

RE: Ahojky

Když já to beru tak, že žádný vztah není ideální, všude je něco, a mně se už nechce před tím něčím pořád utíkat, chci to řešit a udělat kompromis, když už teda mají svoje návyky (stejně jako já) a nemůže být po mým. Až za nějaký čas se pozná, jestli to půjde a zůstanu s nimi, anebo to nepůjde a já se odporoučím tam, odkud jsem přišla. To se všechno teprve uvidí.

Myslela jsem na tebe

už od minulého deníčku CO S TÍM, ale nemohla jsem reagovat, dnes mám větší štěstí, tak hned píši: Kočko, stanov si jasné mantinely. Já nevím jakou práci má tvůj partner a otec dětí, jak časovou a fyzicky náročnou a jak to máte s penězi. Ale není možné, byť žijete na vesnici a oni vesnicky přemýšlí, aby na tebe společným soužitím hodil domácnost a starost o děti. Neřeknu po dvaceti letech, ale jak dlouho jste spolu ?! Jestli tě někdo požádá o nákup v Globusu, měl by přiložit peníze,a by ses nemusela strachovat jestli vyjdeš a učení s dětmi není samozřejmostí, kde vezmeš čas jen pro sebe, odpočinout si, poklidit, přečíst si něco, být jen s ním. Někdo by mohl říci, že jsi to mohla čekat, já ne. Zkus mu říct, že chceš jeden den jen pro sebe a nebudeš ani uklízet ani prát ani vidět žádný dítě. Budeš si dělat co chceš. S tou zmrzlinou by mě to tak nas..., že bych mu jí hodila do kxichtu. Opravdu ho tak moc miluješ ? Opravdu nebyl volný žádný jiný svobodný chlap ? Opravdu to je to, co jsi chtěla ?! Pokud ano, tak bojuj, ať tam neděláš blbečka a náhradní matku. Držím ti palce.

RE: Myslela jsem na tebe

Přítel by se postaral, ale má skříplý nerv v zádech a nemůže už týden dělat nic jinýho než ležet, takže musím zastat i to, co dělává denně on. A spoustu věcí taky dělám sama od sebe, protože jsem byla vychovaná tak, že ve špíně a v bordelu se nežije a taky že se věci nenechávají tam, kde člověku odpadnou od p.dele, lidově řečeno. A tak chodím a ty "odpadky" uklízím, po příteli i po klukovi, protože se na to prostě nemůžu dívat. S tou zmrzlinou mě to naštvalo kapitálně, ale aspoň vím, po kom je ten jeho kluk a už bych to nikdy neudělala, ať si hukne. Otázku, jestli je to to, co jsem chtěla, si v poslední době kladu každý den, až mě to děsí. Chtěla jsem přítele, lásku, rodinu, svoje bydlení... Ale co to stojí (nemyslím v penězích), to už jsem nějak asi nedomyslela Doufám, že tím blbečkem nezůstanu i tehdy, až se přítel uzdraví, to už by fakt bylo na pováženou.

RE: RE: Myslela jsem na tebe

Na ten skříplý nerv jsem zapomněla, no jo chudinka, ale zas tak špatný to nebude, když by radši meruňkovou Být pořádná je chválihodné, ale oni si na to zvyknou, že ti to nedá a budeš to dělat furt ! Můj druhý muž má už děti velké a jinde a s mojema puberťákama má svatou trpělivost a tchýně už není - víc si přát nemůžu Od toho stěhování je to ještě krátká doba, tolik ti přeju, abys to zmákla-abys je zmákla, aby ti-vám to vyšlo.

RE: RE: RE: Myslela jsem na tebe

Jo, jo, tak špatný to nebude, když by radši meruňkovou a když už po chvilkách vyběhne na zahradu nebo na dvůr. Dneska je prý zase o kousek líp, tak snad už to moje martyrium brzo skončí. Díky, já se budu snažit, aby to vyšlo, ale jen na mě to bohužel nestojí, musí se zapojit i ostatní.

tak

koukám, že moje doufání, že tě dcérenka nedorazila bylo skoro na místě...uf uf, no tohle ti vážně nezávidím a a ani ti nijak neporadím, páč nejsem žádná zasloužilá matka..hlavně, že se ti nic nestalo

RE: tak

No skoro jo, to totiž nejsou děti, to jsou nevychovaný kreatůry Příští víkend je má naštěstí jejich maminka, tak si oddechnu. Já právě taky nejsem žádná zasloužila matka, ani nejsem na děti v rodině zvyklá, ale to jsem si měla rozmyslet dřív, že...

RE: RE: tak

Ahoj "maceško". Když čtu tvoje zápisky, jsi mi hrozně blízká, protože jsem na tom podobně. Taky jsem si našla chlapa s dvěma dětma, stěhovala jsem se kvůli němu přes půl republiky, protože on se odmítl stěhovat z města, kde má děti (což je pochopitelné, proto jsem ustoupila a stěhovala se já). Pravda je, že když jsem se stěhovala, měla jsem hodně silné růžové brýle a měla jsem za to, že on je tak úžasnej, že s ním chci být navzdory tomu, že má dvě děcka, zato nemá prachy ani střechu nad hlavou. Postupem času se růžový brýle zamlžovaly a byly situace, kdy jsem si řikala, proboha, kam jsem to vlezla, mám já tohle vůbec zapotřebí? Naštěstí jeho rodiče s náma nebydlí, bydlí dokonce dost daleko, ale i přesto jsou u nás navařený na víkend aspoň jednou v měsíci a to je pak víkend za trest. Děti by přítel měl mít jednou za 14 dní na víkend, s čímž jsem byla před svým stěhováním seznámena a počítala jsem s tím. Realita je ovšem zcela jiná. Ve víkendových návštěvách není naprosto žádný řád, mění se to ze dne na den podle toho, jakou má zrovna jeho exžena náladu nebo plány, on se většinou tupě přizpůsobuje, aniž by ho zajímalo, co já na to, nebo jestli se nám to tenhle víkend hodí.. takže už se několikrát stalo, že měl děcka 5 víkendů po sobě, místo aby je měl po 14ti dnech. V takových chvílích mě berou všichni čerti, protože mám dost náročnou práci a na víkend se většinou těším s tím, že si odpočinu, zarelaxuju a zkrátka k životu potřebuju občas "volnej víkend", což samozřejmě s dětma, který nonstop vyžadují pozornost, nejde. Když se ozvu s tím, že domluva přece zněla, že děti u nás budou ob víkend a proč je tedy máme mít 5 víkendů po sobě, je mi řečeno pouze to, že jsem sobecká a že je snad logický, že on jako otec využije každou šanci, kdy s dětma může být.. a jestli se mi to nelíbí, může se prý vrátit zpátky domů (odkud jsem se přistěhovala)..takže debata veškerá žádná, můj názor vůbec nebere v potaz, a zdatně se ohání svým otcovstvím.. Přeji ti pevný nervy!

RE: RE: RE: tak

Ty brďo, to je jako přes kopírák! Až teda na to, že přítel má vlastní dům, i když v něm bydlí i rodiče, vydělává slušný peníze a ještě mi neřekl, že se můžu vrátit, pokud se mně něco nelíbí. Ale to neřekl možná jen proto, že ví, že bych to udělala, práci tady mám, kde bydlet taky, tak by mě nic nedrželo. Kromě toho, že ho mám ráda. Děti mívá 1x za 14 dní, v tom se dohoda dodržuje, ale pokud bývalka řekne tak a tak, tak on to udělá, aby ho nepeskovala a měl klid. Toto mně taky hrozně leze na nervy - skáče jak ona pískne, přijde mně pak, že nemá svoji hlavu a žádnou sebeúctu, když sebou nechá tak manipulovat a vidí, jak je to průhledný. Díky za přání, tobě přeju nervy jako špagáty, protože to máš ještě o kapku horší než já. A zase se ozvi

RE: RE: RE: RE: tak

Neřekla bych, že to mám horší, řekla bych, že je to spíš tím, že já už takhle s přítelem válčím přes 4 roky, kdežto vy jste pořád v začátcích. A co si budeme povídat, ono zpočátku vztahu jsou oba k sobě tolerantnější, ohleduplnější, vstřícnější a "ve jménu lásky" skousnou i to, co se jim nelíbí.. tahle hranice tolerantnosti se ale postupem času mění, resp. se snižuje a tak vznikají třecí plochy, člověk časem nevidí jenom dobro svého milovaného,ale taky svoje vlastní a tím pádem je i víc hádek a neshod, tedy alespoň u nás to tak bylo a je. Pokud už teď tvůj přítel omlouvá dětský "stravovací návyky", místo aby ocenil, že pro ně pravidelně vyvařuješ, tak jsem si skoro jistá, že ty třecí plochy u vás budou co nevidět a čím dál větší.. tedy za předpokladu, že si od nich nenecháš kakat na hlavu a občas taky projevíš svůj názor, s kterým přítel třeba nebude souhlasit. A ještě jednu věc ti řeknu. Macecha je role neskutečně nevděčná, protože z ní vyplývají pouze povinnosti (očekává se od tebe, že budeš pro děcka vařit, prát jejich oblečení, učit se s nimi, věnovat se jim na úkor svýho volnýho času atd.), ale jakmile chceš mluvit do výchovy, jsi rychle umlčena a to jednak na dálku exženou, tak kolikrát i napřímo přítelem, stejně tak třeba pokud jde o situaci, že by dítě bylo v nemocnici a ty bys ho chtěla jít navštívit - přes jeho matku to neprojde a pokud tě tam potká, udělá mega scénu.. takže povinnosti vůči dětem ano, práva vůbec žádný. A když se jejich matce znelíbíš, můžeš se stavět na hlavu a o víkendech se třeba přerazit, aby ti to s nima fungovalo, ale když ona bude chtít, naočkuje je proti tobě a neuděláš nic. Jak já jsem to zpočátku prožívala, že děti od nás v neděli odjížděly, olíbaly mě na rozloučenou, mávaly mi, ještě mi řekly, že se jim po mně bude stýskat a pak, při příští návštěvě mě v pátek večer skoro ani nepozdravily, koukaly na mě nedůvěřivě, chovaly se odtažitě...a já si k nim zase celý víkend nacházela cestičku a tak pořád dokola, maminka doma agitovala.

RE: RE: RE: RE: RE: tak

To je fakt, když už teď, po půl roce, mně leccos leze na nervy, tak jaký to asi bude po 4 letech - stejný nebo horší? Zase si ale myslím, že se tím, že jsme spolu začali bydlet tak brzo, hodně ukázalo a je to 100x lepší, než kdybych tam došla za rok, za dva, a zjistila toto všechno, to by asi bylo veliký rozčarování a zklamání. S tou rolí macechy máš pravdu. Taky mě zamrzí, když se celý víkend starám o holku a ona pak v neděli večer vyrazí ze dveří s "Mamííí, mně se stýskalo, konečně jsi tady!" a ani mně neřekne ahoj, sedne do auta a ani se neotočí a kluk vyleze ze dveří a začne si stěžovat, co všechno ho bolí, dělá smutný oči a vede trpitelský řeči.

RE: RE: RE: RE: RE: RE: tak

Pravda je, že jsme se daly na "vojnu", tak k tomu tak musíme přistupovat. Tys to dobře napsala v tom svým deníčku "Jaká je pravda?", žes věděla, že má přítel děti a s tím jsi do toho šla. Já zrovna tak, navíc tohle není moje první zkušenost s chlapem s dětma, už jsem si to jednou předtím zažila, takže jsem tuplem věděla, o co jde. A přesto mi tenhle chlap za to stál, jenom moje rodina se chytala za hlavu, že "už zase chlap s dětma, to ti to minule nestačilo??". Na jednu stranu mám velký štěstí, že mě děti mají rády a vždycky když jsem třeba na víkend pryč a má je jenom přítel, ptají se po mně a přítel mi pak vždy říká, že jim bylo líto, že tam nejsem. Já je mám taky svým způsobem ráda, vlastně docela dost, ale hlavně právě proto mě občas zamrzí, rozesmutní, naštve, co jim jejich matinka vtlouká do hlavy a když se s nima třeba dýl nevidím, tak u nich cítím odstup a je očividný, že to bude chvíli trvat, než jim zase dojde, že jsem ta hodná teta, kterou mají rády, ne nějaká zlá můra, jak se jim jejich maminka snaží občas namluvit. Je to někdy boj, tak vzhůru do něj! A kdyby ses někdy chtěla podělit o zkušenosti, popovídat si o tom, něco probrat, klidně se mi ozvi, budu ráda. I mně pomůže, když se budu moct podělit o zážitky v tomhle ohledu. Měj se krásně.