Ilustrační foto

Tak jsem byla v Brně v sobotu vtažená do davu lidí, kteří se šli podívat na vánoční strom. I s přítelem a jeho dětmi. Po ujištění, že strom je „malej a ubohej“, všude je tlačenice, zima, mráz a mrholí, jsme šli zase zpátky. Neviděla jsem ani jeden stánek, nekoupila jsem si ani perníček, vyrvali mě z té vánoční atmosféry s tím, že holce je zima a musíme jít, aby maminka neměla řeči, kdyby se náhodou nachladila. A mně zbyl akorát vztek a říkala jsem si, proč zrovna já mám mít chlapa s dětma, který nejsou moje. Protože ho miluji a nedá se nic dělat.

A pak jsem potkala mou první velkou lásku. Vypadal pořád stejně, snad jen trochu víc zanedbaně. Bylo vidět, že zřejmě pořád nemá práci. Je to už skoro 10 let, co jsme se rozešli. Kolem pasu držel holku, usmíval se a vypadal spokojeně. Protože ji miluje.

Přítel si pomalu začíná všímat mých chyb. Já ty jeho viděla tak nějak od začátku, protože mi chvilku trvalo, než jsem nasadila růžový brýle. Ale on ty moje vidí až teď. Vadí mu, že mluvím nespisovně a místo „jestli“ říkám „esi“. Vadí mu, že nechci mít v ložnici při spaní 19 stupňů, že je mi zima. Vadí mu, že upřednostním vysávání auta před návštěvou jeho přátel, což je prý „zásadní věc“. Změnit se nedokážu, „esi“ říkám už skoro 30 let a jeho přátelé mi nejsou blízcí. Chvílemi se divím a žasnu, co se to z něj stalo a stává.

Bojím se, ale když to přijde, budu to muset přijmout a odejít tam, odkud jsem přišla, se vztyčenou hlavou. A přesto pořád doufám, že si zakryje oči, zacpe uši, a řekne „nevadí mi esi, protože tě miluji“.