Ilustrační foto

Asi to bude tou nepovedenou zimou nebo blížícím se jarem, jinak si to nedovedu vysvětlit. Tento týden jsem dostala už dvě pozvání na rande! Normálně jsem byla oslovena na ulici, což se mně nikdy předtím nestalo a asi už ani nestane, protože v prvním případě se jednalo o místního poš.uka, který otravuje každou holku na potkání, a ve druhým případě mě zval na kávu terénní pracovník společnosti O2, aby mi mohl za každou cenu vnutit výhodný tarif.

Obě pozvání jsem samozřejmě odmítla. Protože jsem pořád zadaná, ač to loni koncem podzimu vypadalo, že bude se vším amen. Nakonec se ukázalo, že je přítel protivný kvůli tomu, že nemůže s bolavýma zádama nic dělat. Odjakživa byl zvyklý na režim v 5 vstávat, do práce, z práce a pak lítal do večera po zahradě, kolem domu, auta, motorky nebo čtyřkolky. A najednou nemohl nic. Všechno se spravilo tím, že ho konečně před Vánocemi u doktora uschopnili. I s dětma se všechno zklidnilo, vycházíme spolu dobře, když pominu jídlo, s tím je to pořád na štíru. Dokázala bych spočítat na prstech jedné ruky jídla, který ty děcka pozřou. Tak nějak jsem si zvykla a vařím si, co chci – buď budeš, anebo nech být. A tak se stalo, že u nás byla jeden víkend před svátkama holka skoro o hladu a k sobotnímu obědu měla suchou rýži. Na Štědrý den nic, protože se jí vzhledově nezdála čočková polívka. Přes toto se už dneska dokážu přenést.

Co ale na 100% nedokážu - porozumět přítelově matce. Má naprosto divný a odlišný smysl pro humor. To, čemu očekávám, že se bude smát, se ani neusměje, a naopak se baví věcma, který nepřijdou v nejmenším vtipný mně.

Jako další příklad můžu uvést, že koupila klukovi k narozeninám brusle, protože jsou mu starý už malý, a aby měl nějakou aktivitu, sport. Kluk má narozeniny 31. března a nohu ve vývoji...

Dál mě vytáčí, že nám neustále leze do bytu. Stojí nad klukem, když jí, leze nám do ledničky a zkoumá, co tam máme a nemáme, zasekala nám mrazák zabijačkovým prejtem, pere v naší pračce, kontroluje po mně klukovi úkoly, jak kdybych byla analfabet a chodí se mně vyptávat na široký příbuzenstvo a taky na to, co zrovna peru, jestli to náhodou není klukovo pyžamo, protože ona ho prala zrovna včera. Učím se z ní nešílet, ale zatím mně to až tak úplně nejde a občas mě přepadá čirá beznaděj.

Nejdůležitější ale je, že zmizel ten podzimní a předvánoční neklid a je mně zase dobře, zase si s přítelem rozumíme, neštveme se, nehádáme se a dokonce jsme se bavili o dítěti, což pro mě nedopadlo až zase tak nadějně a výborně, ale o tom až příště.