Ilustrační foto

A je to venku. Nedalo se nic dělat, už jsem prostě takhle dál nemohla fungovat. Jak k tomu došlo?

Včera po příchodu z práce jsem nevěděla co by,  tak jsem se vrhla na žehlení. Měla jsem sice jen tři kousky prádla, ale nemám ráda, když se to kupí na jednu hromadu, a pak ke zpracování potřebujete celý den. To dělala totiž moje babička a dělá to i moje matka. Kolikrát jsme doma měli takovou horu prádla, že se kolem ní skoro nedalo projít, aby se náhodou nesesunula k zemi.

Až jsem měla hotovo, dala jsem žehličku vychladnout na kuchyňskou linku. A pak se přiřítila „maminka“, že jde klukovi nabídnout svačinu, protože od oběda do čtyř nic nejedl. Naložila mu na talíř, já jsem chytila žehličku a dávala jsem ji zpátky do krabice: „To už je studený, ta žehlička?“, „Je ještě vlažná, ale už to potřebuju uklidit, tak to tam dám.“, „A tam je nějaká podložka, v té krabici?“, „Není, je tam papír.“ a pod rukama mně začala zkoušet, jestli je ta žehlící plocha fakt vlažná, abysme třeba náhodou nevyhořeli nebo co.

Večer jsem se s tím svěřila příteli a narovinu jsem řekla, že jestli mně bude „maminka“ pořád takhle kontrolovat, jistojistě z toho zešílím, protože si pak připadám jako desetiletý dítě, jako neschopný blbec. Snažil se to zamluvit tím, že já jsem ho taky kontrolovala, když mně měnil kola u auta a že chlapům taková kontrola až tak nevadí, že jsou všechny maminky stejný a koneckonců to myslí dobře. Nic jsem už neříkala s tím, že to ještě nějak vydržím a přežiju, a později jsem se chystala zalézt do sprchy.

Z koupelny vede malý okýnko na chodbu, ze které je od přítelových rodičů slyšet všechno, zvlášť když se nahlas mluví. To pak rozumíte každý slovo. A mně se zdálo, že je tam nějak podezřele živo a u toho jsem nemohla chybět. Vyplížila jsem se potichu na chodbu a zůstala jsem stát v zádveří, abych mohla říct, že jdu třeba na půdu pro prádlo, kdyby mě někdo nachytal.

A slyšela jsem věci, to si teda pište. Přítel řekl „mamince“, aby mě pořád nechodila kontrolovat, že to si nenechá líbit žádná ženská a všem mladým je proti srsti, když se jim staří pletou do domácnosti. Jenže „tatínek“ to pochopil tak, že s nima nechci mít nic společnýho, že asi ani nechci, aby na mě vůbec mluvili, a urazil se s tím, že když chci být cizí, tak budu teda cizí a začne mně znova vykat. „Maminka“ uznala svoji chybu, že to s tou žehličkou bylo přehnaný, ale nezapomněla dodat, že kdybysme se víc starali o kluka, nemusela by k nám chodit vůbec. Padlo ještě hodně dalších výčitek, než jsem zalezla zpátky do koupelny. Byla jsem sice ráda, že se mně přítel zastal, že stál při mně a že nechtěl, abych kvůli neustálým „maminčiným“ návštěvám utekla jako jeho bývalá žena.

Jenže jsem z toho vyšla jako mrcha, která se dovede akorát přetvařovat. Která se se starýma normálně baví, ale vzápětí nabonzuje co se dá. A bylo mně to líto. Bylo mně líto, že si přítel kvůli mně znepřátelil rodiče, že jsem pro ně najednou zase cizí místo toho, abysme se víc sblížili, když žijeme v jednom domě. Že se jim teď aspoň do léta nebudu moct podívat do očí. Říkala jsem si, že jsem měla držet hubu a nestěžovat si. Ale uznejte – dalo by se dál existovat s babou za zadkem? Nadělala jsem si zlou krev a teď mně nezbývá, než čekat, až se to nějak vytříbí.