Ilustrační foto

Naše další schůzka byla také velmi povedená. Byl pěkný srpnový den, přímo dělaný jako na procházku. Šli jsme se projít do nedalekého parku a tam kdesi na lavičce mi sdělil, že mi něco od moře přivezl. Docela mě to zaskočilo, já pro něj nic neměla ale Michal se jen usmál a vytáhl z kapsi krabičku. Byla v ní krásná, fialová mořská hvězdice. „Výtáhl jsem ji pro tebe“ a podal mi svůj úlovek. Doteď ji mám vystavenou v poličce.

Jak čas plynul, stali se znás dobří přátelé, snad jsme se milovali, ale ani jeden to nevyslovil nahlas. A to byla možná chyba. V půlce srpna jsem jela na tábor. A tam se všechno to krásné pokazilo. Zprvu sjem se strašně těšila domů za Michalem ale Michal se mi ozval za 14 dní asi dvakrát a vždy tak nějak neutrálně. Byl jiný a mě to moc mrzelo. Nakonec mě kamarádky přesvědčily, že šlo asi jen o prázdninový flirt a že i tady na táboře je spousty fajn kluků. Těsně před koncem tábora jsem začala chodit s Tomášem. Byl o dva a půl roku starší a hrozně mě imponovala jeho vyspělost oproti mým vrstevníkům. Přesto jsem si s ním začala snad z trucu, už přesně nevím co mi v 16 běželo hlavou. Jedno bylo jisté. Nebyl to Michal.

Několik dní po táboře jsem čirou náhodou ve městě narazila na Michala. Vypadal docela udýchaně, nejspíš někam pospíchal. Prohodili jsme pár bezvýznamných slov, přesněji řečeno klišé frází a běžel zase dál, jakoby se nic nedělo. Nějak jsem nad tím nepřemýšlela, byla jsem smířená s tím že vše hezké je už minulostí a šla domů. Večer mi ale poslal zprávu ve které se mi omlouval za to, že na mě už nemá čas. Přesvědčila jsem ho, ať si zapne chat, že to nějak „dospěle“ vyřešíme, že ignorace nikomu nepomůže. Nakonec jsem mu tam přiznala, jak jsem byla zklamaná protože se mi neozval a že já si z nešťastné lásky našla někoho jiného. Čekala jsem nějaké jeho vyjádření, kladné i záporné, ale tom, co přišlo pak, se mi ani nesnilo.

„Míšo, moc mě to mrzí, mám tě rád, ale já dnes pospíchal na vlak. Jel jsem za svou přítelkyní, nezlob se.“

Pokračování zase zítra.