Dobrý večer,

nedávno mi volal bráška, jestli nechceme s mým anata zkusit bydlet. No, debata to mezi námi byla dlouhá.

Pár věcí se muselo trošku upravit, i když ještě nejsme rozhodnutí, jestli to vezmeme. Ale mluvíme o tom pořád. Oba jsme vyklepaní jak to bude a jestli nám to spolu půjde. O kompromisech jen tak žertujeme a smějeme se, ale stejně mám pořád strach.

Naši se k tomu postavili dobře (až na máminu poznámku, že přijde o myčku = mou maličkost). Prý jak si to uděláme, takový to budeme mít. Pokud to vyjde, super. Pokud ne, tak se je vždycky kam vrátit. Trochu jiný to ale bylo o jeho rodičů, tedy u jeho mamky (jeho táta to neví, protože je děsný cholerik...). Začala řešit věci, o kterých se teprve s bráchou musíme dohodnout. A pak padla věta, že prý je to třípokojový byt a že by se tam mohli do jedný místnosti přestěhovat. Mám jeho mamku moc ráda, ale mít jí pořád za zády (i v kuchyni, což by mě vytáčelo k nepříčetnosti), to bych nerada. To by se pořád řídilo stylem "maminka to umí nejlíp, koukej jak se to dělá". Na tohle vážně nejsem. Drobné ústupky ano, ale úplné otočí mě samé naruby, to teda ne!

Anata sice řekl, že jeho mamka žertovala, ale teď vůbec nemám chuť se někam stěhovat. Víc a víc přemýšlím, že by bylo lepší spolu nebydlet. Uvažuju o tom víc a víc. A i když mi je líto, že se vidíme asi jenom 5 hodin denně, tak bych se radši smířila s tímhle. A ani si nejsem jistá, jestli to zvládnu, protože je zvyklý na okamžité teplé jídlo a přichystané věci. Ví, že kvůli němu nebudu vstávat ve tři, abych mu uvařila kafe a nachystala svačinu, ale stejně mi přijde, že až budu v práci na dvanáctce, tak půjde domů na oběd k mamce. Bojím se, že se nikdy neodpojí od svého pohodlí. Když jsme porovnávali své činnosti po práci, byl nadšený, že není ženská. Že má klid, že si může lebedit na gauči nebo u pc.

Já ale taky nejsem úplně bez poskvrnky. Nejsem prostě typ kuchtičky, co pobíhá okolo manžela a podstrojuje mu. U nás platilo o jídle při snídani a večeři "Máš hlad? Támhle je lednice.". Nevařili jsme si teplé věčeře pro celou rodinu. Nepekli jsme každý týden bábovky, neuklízeli jsme každý den. Tady je taky kámen úrazu, jsem alergická na větší množství prachu. Jsem taky hodně náladová a taky nějaké věci nedodělám do konce.

Na dovolené jsme spolu byli týden a všechno bylo v pohodě, ale to bylo taky s jeho rodiči. Asi ještě nejsem připravená...