Zatracenej chlap! Zatracený chromozom Y!

Celý den byl skvělý. Ranní probuzení vedle (mého a živého) miláčka, samý smích, samé blbůstky, uvařil k obědu dokonce i čínu, prostě skvělý den. A když padla řeč o práci, kvůli které mu volali, tak se to rozjelo.

"Zítra po výjezdu budeme vyprošťovat auto."

"Aha, takže přijdeš pozdě."

"No, do hor a odtamtud vyndat ten auťák." (auto je do půly kol zamrzlé a zasypané)

"Tak se zatepli."

"Neboj. Mám já vůbec čepici?"

Dohadování o tom, že se měl podívat do nepřebraných věcí a u jeho rodičů. Čepice nebyla.

"Tak si vem tu modrou."

Modrá čepice s bílou vločkou.

"Nikdy!"

Dlouhá debata, vyhrožování žlutorůžovýma klapkama na uši a pokus o vnucení čepice.

"Tak fajn!" nafouknu se. Chce, aby mu na horách zmrzly uši, ať mu zmrznou! Celou dobu jsem na něj byla nas... naštvaná a skoro jsem nemluvila. Nakonec teda svolil k té čepici, ale vločku schoval, aby nebyla vidět.

"Mám rád svoje uši, neboj se."

No, to teda brzo. Musela jsem ho požádat o nějaký alkohol, protože můj tlak se měnil rychleji, než rozhodnutí politiků.

Ale mám už klid. Tlak v pořádku, nervy taky, k prvnímu násilí nedošlo a nakonec jsem mu i trošinku odpustila. Ale že jsem měla chuť ho něčím majznout, to přiznávám. Odmítat tu čepici já, tak mě přehne přes koleno a naplácá mi.

Chjo, je to chlap mizerná, ale stejně ho mám ráda, toho mého chromozoma Y. :-D