Čikitku se snažíme brát všude kde to jde. Sice je to s tím pidi zvířátkem trošku složité, ale když už nic, tak se tak krásně unaví, že se dá mazlit. Jindy nemáme moc šancí. Doma je holt pánem ona. Po nějakém to měsící co toho málého netvora máme, bych někde hlasovala pro, aby se ty zvířátka přejmenovala z fretky na krakena nebo tasmánského čerta. To co ta malá hlavinka vymyslí to je k nepochopení. Momentálně vedle mě kvoká a tančí okolo mě jak tajtrlík na gumičce. Vymýšlí co kde provede. Jejím největším nepřítelem doima je pan smetáček, to vám je netvor, pokaždé jak jde okolo něj, tak jí napadne, když už nenapadne, alespoň blbě kouká a to si samozřejmě žádá odplatu, tak na něj zaútočí záludně spoza rohu, vždyť je to přece nebezpečný smetáček. Občas tak koutkem oka pozoruju, že je pan smetáček uloven a to ho potom náš miláček vítězoslavně tahá zpod gauče, pod stůl a tak podobně. Někdy mi to nedá a panem smetáčkem potrápím Čikitku já, zo jí potom valchuju a "drbu" tak, že je v úplné nepříčetnosti. Sice mě to zvířátko neuvěřitelně s.e.r.e, ale co se jinak nasměju, jak všechno prožívá a co všechno vyvede, holt jsme si jí prostě vybrali a máme to se vším všudy.