V poslední době čtu pořád o dietách. Když se na sebe podívám, chtělo by to alespoň deset kilo shodit.

Moje tělo připomíná hrušku, nahoře to jde, ale zadek a stehna, hrůza, každej řízek putuje přímo do těch míst.

Když už budu chtít hubnout, tak začnu samozřejmě na těch místech, kde to nepotřebuju a to jsou prsa, na stehnech se tuk bude držet jako klíště.

Včera jsem četla hezký článek o vláknině a shodou okolností se mi pytlík s tímto produktem klepe doma už asi tři měsíce.

No co tak to vyzkouším, udělám něco pro svoje tělo a nepřepadne mě žádný hlad.

Vlákninu jsem se snažila rozpustit ve vlažný vodě, jak stálo v návodu, moc se ji nechtělo. Po chvíli míchání jsem to vzdala a snažila se tekutinu v hrnku vypít a přitom přemlouvala žaludek, aby byl v klidu.

 Hurá, podařilo se, sedla jsem k počítači a libovala si, že nemám hlad, no bodejť bych ho měla, když jsem hodinu před tou vlákninou, snědla dva rohlíky a kus uzenýho bůčku.

Hlad jsem teda neměla, ale přepadla mě mlsná, chvilku jsem odolávala, dlouho mi to nevydrželo. Když jsem mávala své pevné vůli, která mizela někde v dáli, šahala jsem do skříňky pro čokoládku, ale upoutal mě balíček hrozinek.

Hrozinky vyhrály, snědla jsem půl balíčku, chutě byly uspokojeny.

Co se ale dělo za další hodinu. Nevím jestli ve mně nabobtnala ta vláknina, nebo to bylo tím půl litrem vody, kterým jsem ji zapíjela, nebo hrozinkama, ale připadalo mi, že mám v žaludku kámen, bylo mi zle a po tom bůčku to určitě nebylo.

Ještě, že už jsem byla umytá. Dobelhala jsem se do ložnice, z posledních sil vypla radiátor, což nenechalo chladného muže a vrhl na mě bručivý pohled a když jsem se ho ptala, jestli je mu zima, prsknul, že už chce mít klid.

Konečně jsem ulehla, muž na mě položil ruku, omluvil se, že je protivnej a tak jsme tam leželi, já s kamenem v břiše, on s bolavou pusou, kterou si chladil a já se v duchu musela smát, jaká jsme dvojka.

Nevím, jestli dneska dostanu odvahu tu potvoru vypít.

Hezký večer.                                       Iva