„Já pracuju pro kočky.“

Takto se mi představila paní Bondová při mé první návštěvě. Rázně mě chytila za ruku a bojovně vysunula bradu, jako by mě vyzývala, abych s tím něco udělal. Byla to statná paní s pevným obličejem, s vystouplými lícními kostmi, se sebevědomí vystupováním a mně by bylo ani ve snu nenapadlo klást ji odpor. Proto jsem vážně přikývl, jako bych všemu rozuměl a se vším souhlasil a nechal jsem se odvést do domu.

Okamžitě jsem pochopil co mínila. Obývací kuchyň naprosto ovládaly kočky. Ležely na pohovkách a na křeslech, rozlézaly se po podlaze, seděly v řadách na parapetech oken a uprostřed toho všeho trůnil malinký pan Bond, pobledlý, s prořídlým knírkem, v košili s krátkými rukávy a četl noviny.

Bylo předurčeno, abych se s touto scénou důvěrně spřátelil. Mnohé z těch koček byli zřejmě nekastrovaní kocouři protože vzduch čpěl jejich typickým zápachem – pronikavý pach překonával a zdolával dokonce i otravné výpary linoucí se z velkého kastrolu nepojmenovatelné kočičí potravy, probublávající na kamnech. Pan Bond tam byl vždycky, vždycky v krátkých rukávech a vždycky četl noviny – opuštěný malý ostrůvek v moři koček.

O Bondových jsem samozřejmě už slyšel. Byli to Londýňané, kteří si z nějakých prazvláštních příčin vybrali na odpočinek severní Yorkshire. Lidé o nich tvrdili, že mají „uložené peníze“. Koupili si starý dům na předměstí Darowby a žili v něm sami pro sebe – a pro kočky. Slyšel jsem, že paní Bondová měla ve zvyku ujmout se ztracených koček, nakrmit je a poskytnout jim domov, pokud o něj stály, čímž si získala mou náklonnost, protože jsem ze zkušenosti věděl, že ta ubohá zvířátka byla terčem krutého zacházení a zanedbávání. Bylo příjemné vidět, že je někdo na jejich straně.