Ilustrační foto

"Poďakovanie patrí predovšetkým rodičom, ktorí nevestu aj ženicha vychovali ... ďakujem rodičom ... "

A tak stále dokola mlel opitý matrikář jednoho slovenského města  v ten deštivý pátek po 17. hodině večerní dne 17. novembra 1979. Ano, 17. listopad je mým dnem svatebním, slavíme, máme co ...

S budoucím manželem jsme žili a pracovali na Slovensku a když jsme se jednu říjnovou neděli vrátili z běžné návštěvy jeho rodičů do  garsonky, cítila jsem se těhotná. Ano, já hned druhý den věděla, která bije... no,  tak se vezmeme, oba jsme po studiích, sami se živíme, sami si svatbu uděláme, no, co, že tohle není zvykem, přece nebudeme zatěžovat naše rodiče v důchodovém věku, mají svých starostí dost a peněz málo. Vezmeme se a teprve potom jim novinu oznámíme, po dvou letech vztahu a společného života jsme rodinami považováni za stabilní pár ...

Za manželovy úspory se koupily prstýnky a jemu nové boty a krabice zákusků ... já si obleču nahatou a dlouhou sametovou večerní róbu, lodičky mám, závoj obstará ženich, kytici rovněž, ... co ještě, aha, za svědky pozveme dvě kolegyně z předchozího zaměstnání ... v tomhle zaměstnání raději neřekneme nic ...  a které datum?  ... já skočím na město a zjistím volný termím ... tak zbývá už jen pátek večer, to je sedmnáctého ... jé, fajn, jásá ženich, sedmnáctka je moje šťastné číslo ... vyplním předložené listiny... ano, paní,  ano, nechám si svoje dívčí příjmení, nechci být ničí, snad jen otcova, tak si nechám svoje rodné ... no dobře, jak myslíš, vece ženich .. tak ano, snoubenci si ponechají každý svoje priezvisko a ich dieťa sa bude volať po ockovi? opýtala sa súdružka ma matrike ... ano, odpovídám trucovitě, vidím, že kroutí udiveně hlavou ... všechny jsou tak hrdé na to, že se vdají, že o ně někdo stojí ... jo, já vím, ale já ne, já ne, já ne... ničí nejsem, nechci ...  dobre, praví ona již klidně, když viditelně znervózním, ... to je tím pitomým jiným stavem ... ach jo...

Přichází den D, od rána je mi zle, ženich vyrobil a  dovezl krásný krajkový vějíř posázený květy strelicie, dolů visí bílé stuhy plné konvalinek, nádhera, ... tenhle kus tylu budeš mít na hlavě jako závoj, ty dlouhé vlasy tam vadí, zdvihni je do drdolu, pospínám vlasy sponkami, neumím se tak učesat, nosím vlasy volně dolů, ... ježíši ... to není hezký --- co by nebylo ... není ... je... není a já švih nůžky z okna šestého patra paneláku, štěstí, že dole v tu chvíli nikdo neprocházel, jinak jsem místo sňatku skončila u výslechu za ublížení na zdraví ... nakonec i zrcadlo, taky letělo z okna, za nožnicami, no, a? ... jste snad vy těhotní a je vám blbě jako mně? ...jsem to já, ta fúrie? ... ano, jsem, už šest týdnů v tom, krucinál, svatba, ani se nebavím, .. ano, už jdu, sedám do ženichova červeného Fiata 850, na sobě k sametovým šatům maminčin do pasu krátký černý kožíšek z ruského koníčka, sluší ti to, usmívá se ženich a řidič v jedné osobě, prší, asi štěstí,  je tma, jedeme městem, my a svědkyně plus partner jedné z nich, jsme  na radnici ... zmatený a mnou zdivočený ženich zapomněl rozsvítit světla, naštěstí město bylo už rozsvícené ...

Tak nás oddal ten ožralec, pak přiběhli kolegové z manželova pracoviště, převlečeni za nevěstu s břichem a vzpouzejícím se ženichem ... .nejste vtipní, jak si myslíte, sakra, já do svatby nikoho nenutila, tak mi tu takhle blbě nevtipkujte, krutí brko, dyť já se přece vdávat nemusím, tak budu svobodnou matkou, ať jdou všichni k čertu, šmarjá, vždyť  právě vycházíme z obřadní síně, už jsem vdaná .. ale mám toho muže vedle sebe ráda, tak co? ... jo, ale vím já, co bude?... .manžel zve ty své nevycválané kolegy  na sezení se svědky do naší garsonky a celý večer se s nimi báječně baví ... ještě jsem mu neodpustila, jejich humoru jsem tenkrát nerozuměla... baví se svými narážkami jako stmelený kolektiv, kruci, ten chlap taky vidí jenom sebe, hlavně, že on se baví...  a nechápe, že svatba je přece oslava nevěsty ... nějak to nepochopil do dneška ...no, neva, jinak je dobrý manžel a starostlivý otec, taky kamarád, to má štěstí, nebo jinak ... asi si  nemůžu stěžovat ... ale občas si stěžuju a hodně, a hodně ... ,  a moc,,,... tak to chodí, muži mají jednodušší život a s tím jsem se ještě nesmířila...

Nic, uběhlo 30 let, koupila jsem mu proto dva dárky, aby si všiml, že jsem si všimla... čeho? ...  přece jeho snahy udělat mi první a poslední, když už jsem taková, jaká jsem, a on mě i přesto má rád a stará se o mne, jako bych byla jeho vlastní manželka ... sakriš, jsem přece jeho manželka, ne?

Děkuji rodičům, že mu dali geny hodného a slušného člověka a že ho tak dobře vychovali ...

Róza