Ilustrační foto

Periferním viděním zahlédnu drahého, ještě ne chotě, jak pravou nohou zametá rozsypanou mouku pod stůl. Neúspěšně. Nakonec, zkuste odstranit podrážkou hladkou mouku z  koberce.

"Upeču svatební dort! Svatba bez dortu není svatba!" prohlásil milovaný v předvečer našeho vlastního obřadu, který jsme organizovali pouze svépomocně.

"Jak a kde? Já teda nepeču, nemám na takový blbiny náladu! A v čem, dyť nemáme ani troubu?" bouřím se.

"Sám upeču, to zvládnu, koupím remosku!"

"Dort z remosky? Nevím... a kde vezmeš krém?"

"Namíchám, co bych nenamíchal, koupím máslo,..." opáčí vzpurně.

Skutečně se pustil do díla, remosku pořídil, těsto namíchal, binec kolem nadělal a pekl. Každou druhou minutu zvedl víko, píchnul špejlí do těsta a znalecky posoudil stav hladiny těsta. Po hodině otvírání, přikrývání a zapichování se dostavil výsledek. Centimetrová, tvrdá a zdrclá placka. K mé velké radosti a jeho smutku. Další výroba nebude, radovala jsem se v duchu, zatímco skorochoť litoval své námahy. Já byla ráda, že se dál nepokračuje v pekařském nepořádku. Navíc horká poklice remosky v těsné blízkosti mé hlavy slibovala spíš úraz než klid na lůžku, který jsem jako nemocná a těhotná dohromady v danou chvíli potřebovala.

Ale bez dortu jsme nezůstali - jeden dovezla svědkyně. Tak jsme se vzali, když už byl i ten dort, a já myslela, že pečící záchvat se u manžela víckrát neobjeví.

Mýlila jsem se. Za pár měsíců jsme se přestěhovali zpět na Moravu a jednu neděli, když jsem po obědě vzorně naklidila kuchyň, se manžel vrhl ke kuchyňské lince a se slovy:"Není do čeho kousnout." začal míchat těsto.

Upekl, vynesl na zídku vychladit, vyklopil bábovku z formy ... jakýsi je to zdrclý, nic, upeču další ... míchal, hnětl, pekl, chladil na zídce, vyklopil  ... to není dobrý, zkusím ještě jednou,... míchal, hnětl, ... celý proces znovu, ochutnal... proč to není dobrý? ...  maminčina chutnala jinak, to by v tom byl čert,... kde máme další vajíčka ... už nemáme? ... jak to?... no, všech deset jsi už spotřeboval! ... tak zkusím bez vajec, ... míchal, hnětl ... zídka, ... fuj, co to je, nějaká drobenka, ale radši to dám ptákům,...

Za tu neděli jich upekl sedm. Bábovky vyskládané na zídce, poslední rozdrobená, nedivím se, bez vajec, že?

Ptáčci ze Severní Moravy si ještě dnes cvrlikají o té neděli. Každoročně slaví Bábovkový svátek a manžela zvou do prezidentské lóže jako čestného hosta.

Dlužno podotknout, že jsem ho nakonec všechno naučila. Já totiž pekla a vařila odmala, ale když on si zpočátku nechtěl nechat poradit. Ráda vařím, ale nerada peču.

"Tatíí, upeč koláč," žadonívala dcera a nikdy ji ani ve snu nenapadlo oslovit mne. Jeden z našich kamarádů žádal kvůli koláčům mého muže každou neděli  o ruku... Všechny ženské v okolí mi manžela záviděly: "Ta se má, on doma i peče, ta teda má báječnýho chlapa... ".

"Ano, mám se, ale to není jeho zasluha," pravívala jsem.

"Ne? A čí?" divily se naivně.

"Moje, milé dámy, moje, to já jsem z něj učinila toho báječného manžela, to já ho naučila zpracovat těsto, to já jsem ho trpělivě vychovávala, chcete- li mít skvělýho muže, musíte si ho vychovat... ".

Hmm... odcházely od nás, myslely si o mně své, šťastně mne pomlouvaly a tiše i hlasitě mi záviděly. Ve skutečnosti nic nepochopily.

Pravda však je prostá, bez správné manželky není správného manžela! Je třeba však splnit vstupní podmínku - vybrat  si jsoucího muže!

Měla jsem šťastnou ruku, už ani tu mouku kolem sebe nesype!

Róza