Ilustrační foto

"Pojďme na koncert Richarda Mullera," ozvala se mi nedávno  Kami, takto moje  nej kamarádka z dětství i studií.

"Jdeme, možná poslední možnost slyšet a vidět Ríšu v kondici.

Tak jo, sešly jsme se ve Zlíně před halou.

"Mám termosku, se svařákem," hlásí Kami.

"Taky, taky, s kávičkou, a zde  deku pod zadek," sekunduji.

Mohla mi stačit jen kabelka, povzdychla jsem si u vchodu do haly nad taškou a hrnu se přes ochranku u dveří do haly.

"Moment paní, ukažte," strká ruce bodygard do mé deky. Zatrne mi - bože, on mi vezme tu termosku! Je nová a to kafe...

"Šmarjá, pánové, tam je jenom kafíčko, co budu pít?" zalkala jsem zoufale.

Mladík koukne na mě, pak na druha vedle, oba  odhadnou múj i Kami věk, ... no, jóo, padesátnice, ty nebudou nebezpečný, kdepak tyhle stařenky, čtu jim myšlenky z holých makovic, třetí opodál mávne rukou a rozšafně vece:  "Na pódium to, doufám, házet nebudete, že ne?"

Nééé, na to máme kalhotky!" zavalí Kami.

Hahahaha, prohnula jsem se smíchem a  tři strážní jakbysmet. Usadíme se, oplatky a termosky na scénu, já s nevinnou kávičkou, Kami s vinnou skořicí, kecáme, plkáme, místo skvělé, jeviště jako na dlani. Po půl hodině se rozhlídnu, Richard nikde a povídám Kami.

"Čověče, kdyby ten Ríša nedojel, nic se nestane, bavím se výborně."

"Pravda," přitaká ona, vtom rána do bubnů a už vpochoduje ON ... páni bez frakouv, páni na plese...  teda jo, hned první písnička rozparádí publikum, ... , ON  vyzvídá - " čože chcete počút?" ... publikum navrhuje ... On vybírá -  "dobre, táto bude neskoršie, henta taktiež, Po schodoch ide ako posledná, vite čo, dáme Ninu Ricci, čo poviete? .. očúvam dobre? ... nie, tů nie? ... , Šťastie nie, teraz nie, dáme tů Ninu... "  Publikum souhlasí a Richard spustí a jede, jede, jede,...  celý koncert bez přestávky,  za cenu potu v ručníku, butylky něčeho na pití, vyčerpaného těla, ale stále za účasti svěžího a živého mužného hlasu.

"Holka, toho tak mít, když byl při síle," svěčuje se  Kami přímo mému boltci, aby přehlušila basáka z pódia.

"Myslíš v peřinách?" řvu jak na lesy ...

"No, co, hudba taky křičí," odpovídám na pohoršený pohled souseda.

"Co mu vadí?" diví se Kami.

"Asi by ho taky chtěl," hulákám.

Nevím, proč se ten pán vedle tvářil pohoršeně... Na omluvu nás dvou, mne a Kami, musím poznamenat, že jsme obě došly domů s kalhotkami na svých partiích, tedy pod riflemi. Chovaly jsme se opravdu slušně, ještě, že nám ta garda u vstupu nechala ty termosky.

Dámy, já vám povím,  pravda, už ten Ríša není co býval, ale stále je to borec. Děvčata, jestli bude někde poblíž vás, zajděte  taky, hned, nečekejte, čas jde proti nám ... kariéra umělce je krátká ...

Róza

P.S, omlouvám se Ríšovi za zkomolené příjmení. Neumím najít na klávesnici přehlasované "u".