Ilustrační foto

"Paní, můžu si zapálit? Ty cesty jsou dnes strašný, já už jsem fakt naštvanej, cestou samá havárie,  klouže to a mě jdou špatně brzdy," prohodil ke mně řidič autobusu na lince do Brna. Právě jsem se usadila na sedadlo za jeho zády. Sněží, kalamita jako na Sibiři i  v Praze, cesty klouzavý a on má, proboha, teď mi to došlo, on má špatný brzdy. Brzdy autobusu plného lidí.

Tak proto on tak strašně nadával už na první křižovatce. Mám vystoupit? Nebo pokračovat v jízdě? Ale do toho Brna bych  dnes moc ráda dojela. Jenže,  jak se vystupuje z jedoucího autobusu?

Pojedu, snad dojedu!

Zavírám oči a modlím se. Vážně,  několikrát za sebou se modlím a prosím. Oči otvírám až na okraji Brna. Zvonařka se blíží, vystoupím a potlačované rozhorlení nabírá obrátky. Naštěstí autobus už odjel, ale přece jen ...   sněhová kalamita versus špatné brzdy. Co odpovědnost za cestující? Ach jo, šlendrián a hrabivost světem vládnou ... vydělávat i za cenu lidských ztrát. Všechno jedno!

Děkuji Pánubohu, Svaté Panence Marii i Svatému Antoníčkovi za jejich pomoc. Andělu strážnému rovněž!

A Ty Čerte, Ty rohatý tam vzadu, vem si toho řidiče! Odnes ho do Pekla!!!

Copak tohle se dělá? Říkat cestujícím o špatných brzdách?

Usmažit v kotli zasluhuje!

Róza

P.S. Maminka říkala, že když jsem se narodila v pátek, budu celý život šťastná. Pátek prý je šťastný den! Děkuji, mami.