Ilustrační foto

Moje dcera se dnes vrací ze své vánoční návštěvy zpět do teplých krajů. A protože deníček jsem založila loni, právě v den jejího postvánočního odjezdu, nemohu porušit započatou tradici. Cítím povinnost právě  dnes psát do deníčku. Cokoli...

V zaměstnání jsem já měla dnes docela dobrý den. Skončila jsem už v rané odpoledne, abych obstarala psa ponechaného doma samotě a osudu. Manžel totiž doprovázel dceru až na letiště.

Obávám se ale, že moje milá kolegyně na svůj pracovní dnešek už tak příjemné vzpomínky mít nebude.  Náš společný pracovní den zahájilo nepříjemné jednání s nepříjemnými klienty o nepříjemném problému.  Konec jednání po pár hodinách mi přinesl možnost dopít kávu. Jí přebíhání od spisu k počítači a od monitoru ke skříni. Příprava podkladů pro Velkého šéfa.  Poté přesun na ředitelství. Cestou byla poctěna navštěvou ledové kry. Ta se spustila mé drobné spolukancelářnici přímo na hlavu. Omlácená kolegyňka,  spis v tašce a bouli na hlavě, se dopotácela do ředitelny skutečně jako v mrákotách. Šéfa zajímal harmonogram provedených aktivit a zadal jí jeho zpracování. S nepotřebným spisem, nafouklou hlavou a solidně otřesena se vrátila do naší nevytopené kanceláře.

A já jsem jen malou chvíli přemítala, kdo je více praštěný. "To Vás taky mohl zaúkolovat telefonem," zhodnotila jsem nastalou situaci.

Uvařila jsem kolegyňce čajík a, aby toho neměla málo, dala jsem jí pendrekem. Co to říkám ... ne, nebojte, pendrek jsem nabídla k snědku.  Z lékořice, černý, sladký, voňavý, přece ji nebudu týrat ...

Ach, jo, život není peříčko!

Róza