Ilustrační foto

Neměla bych se  tak lehce přiznávat. Dobrovolně a bez nátlaku. Ale nemůžu si pomoct, musím se pochlubit!

Mám ctitele!!! Mám ...  Ledajakého. Jelikož nemohu chlubivě zvolat: "A ne ledajakého," skromně uvádím jen "ledajakého".

Potkáváme se s téměř pravidelnou nepravidelností někde  u mostu přes Moravu. V létě  si mě prohlížel s nadhledem jezdce na dámské kole.

Na podzimní ochlazení  reagoval pěšácky a při každém vzájemném míjení projevil obrýlený zájem.

V zimě jsme se tolik nevídali...

Jaro je tu a včera opět ... Schoulený, ještě v zimníku, registroval moji maličkost, jo, jo, všimnul si mně. Jako i  já jeho...   už na dálku jsem byla zvědavá. Tak dlouho jsme se neviděli!

Pár kroků přede mnou zdvihl pohled, šťastně se usmál a já ... no, co já... tak dlouho jsme se neviděli ... dobře, přiznávám, usmála jsem se. Pookřál a málem mě pozdravil.

Proboha! Skoro mě oslovil. Cizí chlap! To přece nejde! Jsem vdaná!! Nebyli jsme si ani představení. Co morálka?

A tak jsem polekaně zmrazila úsměv a s hrdě vztyčenou hlavou proplula dál za svým.

Róza

P.S. Možná jsem se nemusela tolik bát o svoji neposkrvněnou pověst. 

Kašlu na to, příště se na toho  starouška aspoń trochu usměju...

Vždyť žena bez ctitele jakoby nebyla, viďte?