Ilustrační foto

Jde mi sice o krk, ale ne o život. Zajímá mě krk, co prý otáčí hlavou. A jak jsem přišla na krkaté myšlenky? Jednoduše! Vnukla mi je naše uklízečka.

"Už končíte? Ne? Tak já zatím vysypu koše."

Zavazím. Proto zdvořile vysvětluju důvod delšího posedu v kanceláři: "Čekám, až pro mě přijede šéf."

"Šéf?" zpozorní kosmetička. Okatost její skryté úvahy mě nutí  vysvětlovat:  "Nemyslím našeho šéfa, kam ten by mě teď večer vozil,"... nedůvěřivý pohled dámy v zástěře mizí ...    "to já tak jenom  oslovuju manžela,  ... víte, já si vzala svého šéfa," ...    aha, prospěchářka jedna, nejspíš ředitele, čůza vyčůraná, čtu kurzívu na čele uklízecí dámy.

"No, a já mu od té doby říkám šéfe," dovysvětluju konečně.

"To je určitě rád, chlapi maj rádi, když je uznáváme."

"No, jo, to jo, on je sice šéf, ale já velitel," dodávám pravdivě a taky, abych neupadla v podezření, že podlézám vlastnímu manželovi.

"No jo, žena je  krkem. co tou hlavou otáčí," hodnotí hygienička moji pozici.

"Tak to ne," odmítám její teorii. "Muž vládne a žena s ním  nenápadně manipuluje? To se mi nelíbí! Já sama jsem hlava! Manžel ale taky!  Máme oba vlastní myšlenky," zvolám rozhorleně.  

No, a pak se rozhodne stejně podle mě, chtěla jsem furiantsky dodat, ale ne, to bych lhala, to by nebyla pravda. Řešení rodinných záležitostí volíme podle nejvhodněší alternativy, ne proto, že  jeden z nás, já nebo můj muž, direktivně rozhodl.

A tak jsem si uvědomila, že mi v tomhle rozhovoru šlo opravdu o krk. A že se fakt ztratil.

Zkrátka, dnešní rodina, ani dnešní žena, se už neřídí falešnými pravidly. Kdy muž vládce vyluzuje pitomá rozhodnutí a  žena je tajně mění, aby mohla realizovat věci moudře po svém. A manžílkovi přitom pochlebuje a utvrzuje ho v pozici vůdce.  Běžná rodina má přece dvě rovnocenné hlavy. A krk, co kroutí tou mužskou, ten se během doby  někde vytratil. 

Skončil kdovíkde , jako ostatně každá nepotřebná věc. 

Róza