Ilustrační foto

Tak po roce kouknu na deníčky a kohože vidím na čelní pozici? Jednazesta první na očích, holka moje zlatá, ponořím se do příspěvku, to jsou změny, drž se, Soni, drž!

A co já na deníčcích?  Manželova zásluha, zrovna včera nadhodil:

"Nepíšeš do deníčků, pročpak?"

"Pročpak asi! Kvůli tobě, néé."

"Cože!? Pchá...  Kvůli mě? Nechápu!"

"Hudrovals! Že tě tam pomlouvám!"

"Já? To teda ne!"

"Tak já zase začnu!"

"Začni!"

Začínám, hned dnes. A co bych tak .... safrblesky, dyť mě nic nenapadá.  Snad .... pokousaná jsem. Miláček, kokřík zlatý, náš nový pes po Berušce, bíglence, co ho už rok doma chováme, na mě dnes dvakrát zaútočil. Čistím zahradu, svah, kde si psík zahrabává poklady  a on, že jeho je to místečko, šup, uhni miláčku od těch  nožnic, abych čumík netrefila, vrrr, chňap a mám modráka na předloktí. Důrazně  vyčiněno a za dvě hoďky znovu, sedl ke mně do svahu, kouká, tak klidně, pohladím ho a hup, útok, modrák na stehně. Strach mě přepadl, volám manžela, psovi opět vynadáno, ale ňák mě přešla odvaha mu dál věřit. Teď ten malý lumpík spí u mé pravačky pod počítačem. Nechumelilo se přece, paničku mám přece rád, jenom ať mi do mýho neleze ..... 

Tak já nevím! To jsou všichni chlapi tak hákliví na to svoje??? 

Róza