Ilustrační foto

Ráno mě psík vítá, skáče, náruče se dožaduje, pochovám ho, vypískne bolestí, rychle s ním na zem  a on vrr, hop, útok,  zařvu, co děláš!!?, lekne se, nechá útok útokem a pod stůl. Safrblesky, co je s tím psem? Nechám ho utratit, začínám se ho bát. Tak to teda ne, důrazně manžel na to. To teda joó, nenechám se pokousat, jak ho mám česat, jak uši, oči čistit, když útočí a já už se bojím?

Hádka.

V poledne se našlo velké klíště ve slabinách, ale pán bez mé pomoci psíka neudrží, tak za chvíli nastoupíme v četě - já, manžel, rukavice, psík a dezinfekce, boj za vytažení parazita. Ale až potom, teď sbíráme všichni síly. Taky se hokej hraje, ..

Padá na nás duševní únava. Před námi za pár dní cesta za dcerou, letecky, poprvé  společně s manželem, on navíc po operaci, agresivní psík zůstane doma, sestra, co ho má pohlídat se nějak zpěčuje,  ach jo, ále, nějak bylo, nějak bude, už ať jsme v letadle a starosti daleko od nás.

Nejhorší jsou ty představy, skutečnost je vždycky mnohem lepší, jeden se strachuje - jak zvládne manžel let, když se ho bojí i zdravý, natož v rekonvalescenci, jak pes doma bez nás, když kouše i mě, jak zahrada a jahody a přerostená tráva a zaplevelené záhony, co sestra, když se bojí v cizím prostředí, co dcera, když přijedeme nadlouho a poprvé oba, musí se nám věnovat, má toho taky dost, kdo nás zaveze na vlak, když jsme tu sami, a kdo přiveze od vlaku nazpět, drahý taxík,  no nic, uvidíme. Nějak to dopadne. Všechno!

Tak jdu kouknout na ten hokej, pak to klíště a potom.. a ještě, jo a taky ...... nic, je neděle, jdu si kousnout zákusku, ...

Pěknou neděli všem,

Róza