Ilustrační foto

Tak jsem povykládala holkám v práci o útocích našeho mláčka, ale co mě opravdu v těchto dnech zasáhlo, jsem radši neventilovala. Pojedeme do světa a moje drahá sestra přislíbila už někdy v zimě varování psa.  

"Přijedeš a ohlídáš ho v jeho prostředí?"

"Jóo, jasně, budu s ním tady, náš Jura má na psy alergii, tam bych ho nemohla mít."

Dohodnuto, asi desetkrát potvrzeno, cesta v dohlednu, telefonát.

"Tak já nevím, to budou 2 týdny dovolené, to mě kvůli Tobě vyhodí z práce."

"Nevyhodí, dyť jsi žádala dovolenou už dávno."

"Jó, ale vyhodí. Nó, nevyhodí, ale já asi nepřijedu, dovez psa k nám."

Napadá mě, co alergie našeho Jury? To zase bude, říkám si, doma dohodneme postup v nových podmínkách, nějak to psík musí zvládnout. Nové  plány, za dva dny další hovor.

"Tak já přijedu! Kdy? Ve středu? Ale zas odjedu? Kam? No, v úterý mám službu. Jedna holka nepřijde, tak musím."

"Opravdu?"

"Nó", vece sestřička nepřesvědčivě, "já ho vezmu autobusem, pojedem k nám a druhej den zpět."

"Neblázní, tohle je pes do přírody, neumí cestovat autobusem, bude nervozní a nemůžeš ho nechat samotného doma s vaším psem jen tak, narychlo, neznají se, ani u sousedky ho nenechávej, jak zamýšlíš, taky má psa, to dopadne špatně.."

"Co by, to zvládneme, nějakých sto kiláků se přemístíme, ne? A na psy si zvykne, náš je hodnej a sousedčin taky!"  Vida, a co alergie našeho Jury?

Opět měníme plány, ale už se mi vše  nějak nepozdává, ha, další telefonát.

"Tak já přijedu, pak odjedu, pak mě dovezou známí, pak musím ještě tohle a támhle a psa vezmu ke kamošce na chatu, bude napřed u nás, já v práci, on  u sousedky a pak  na té chatě a pak pojedeme s Jurou a stavíme se cestou támhle a kdyže se to vrátíte? Protože v pátek mám službu, vezmu ji za holky, něco už mají....."

A tak manžel v zoufalství zavolal kamarádce, která chotně pomůže, psa jí dovezeme, bude ho mít neustále u sebe a z vodítka ho venku nespustí.

V těch dobrodružných a neustále se měnících nápadech mé drahé sestry jsem začala spatřovat nebezpečí. A došlo mi - ona se ani s věkem  nezměnila. Jako tehdy,  když si pozvala neteř a pak ji nechala samotnou doma, jelikož údajně  venku je něco nutného. Nebo za ní přijedu já, ve smluvenou dobu, klíč najdu pod rohožkou a v bytě rotwailera a vzkaz - dej si kufr dovnitř a přijd za mnou na radnici. Tuhle blbost jsem pro jistotu nezkoušela, pes mě neznal, to by dopadlo. Hladová, ale nepokousaná, jsem se dočkala jejího návratu na ulici.

A tak jsem prozřela. Neochota, lži a  bláznoviny mé drahé sestry představují  jen jedno. Že se jí zkrátka nechce splnit co slíbila, a proto hledá  výmluvy, a pokud nepochopím a ona se úkolu skutečně bude muset zhostit, tak nechť akce proběhne s patřčnými grády - bude se lítat z místa na místo a pes předávat od jednoho k druhému. Až vynervovaný, nezvyklý na  prostředí ani na lidi, někoho pokouše nebo skončí v blázinci.

Mrzí mě to, kdybych byla včas informovaná, mohla jsem přikoupit letenku pro psa nebo mu zjednat hotel nebo zrušit svůj let. Ale pár dní před odletem? 

Naštěstí ta manželova kamarádka pomůže.

A tož tak!

R.