Netvrdím, že byl ke mně život svině. I když byl. Netvrdím, že jsem zažila pád třetí říše. Ale moje říše několikrát padla. Netvrdím, že za všechno mohli jiní. Já také nesla vinu. Ale život se se mnou nemazlil. Přece je nádherný... Musím vás varovat, že jde o částečnou zpověď.

Žila jsem s matkou, otec se zasebevraždil, když jsem byla ještě prcek. Nikdo nechápe, že si pamatuju tolik věcí z dětství. Já pravím: Pokud mysl zažije šok, pamatuje si buď hodně nebo málo. Ale všechno zlé je k něčemu dobré.

Došlo mi, časem, že otcova smrt a její důsledky na mně nechali hlubokou stopu. Tehdy jsem ji viděla jako zlo. Ale ta stopa byla hlavně ta špatná. V pubertě (rozumějte, od jedenácti donedávna, do sedmnácti) jsem trpěla docela vážnými psychickými problémy, které jsem neměla chuť řešit s doktory. Nebo spíš odvahu. Ale vážné byly, protože mnohokrát stačila vteřina, jeden pohyb a už bych tu neseděla a nepsala tenhle článek. Trápila mě samota, odpor ze strany okolí, ať už mnou způsobený, nebo jsem v tom byla nevinně. Byla jsem vždycky "ta divná, praštěná". Byla jsem ošklivka a věděla jsem to. Aby taky ne, když to na mě pořád někdo pořvával. Mnohokrát jsem se chtěla zabít, ani nevím, co mě drželo v dobách, kdy už mi na ničem nezáleželo.

Nechci chválit dne před večerem, možná, že na podzim zase přijdou deprese a odejdou až na jaře, jako vždycky, když se s jarem začnu bezdůvodně smát. Nevím, jestli je to sezonní deprese nebo sezonní manie. Neřeším to. Nesnažím se řešit nic, co by mou mysl zatěžovalo. Každopádně jsem teď šťastná. Ne spokojená, nýbrž šťastná! Nemám víc, ani míň, než jsem měla. Teda ano, mám. Mám svou filozofii, která mi změnila život.

Budete-li chtít vědět, jak se mi změnil život o 180°, ráda poreferuju. Ale je možné, že kecy sedmnáctiletého písklete nikoho zajímat nebudou. Pokud ne, vaše smůla =)

Chci jen říct tolik. Kdysi v náboženství chtěl kněz, abychom se ponořili do vlastního svědomí a zeptali se Boha, co je náš smysl života. Něco mi řeklo, že musím být nablízku všem, kteří budou v nesnázích. Trošku se to propojuje s tím, co jsem chtěla jako dítě. Chtěla jsem být víla. Někdy strážný anděl. Chodila jsem v babiččiných svatebních šatech, zažloutlých, ale krásných. Představovala jsem si, jak mi narostou křídla a já budu létat za těmi, kteří strádají.

Dnes chci jít na medicínu. Chci se stát psychiatrem. Fascinují mě  záležitosti, jako je schizofrenie, manie, paranoia, autismus. Chci být těmto lidem nablízku.

Ale nejen psychicky nemocným, píšu to sem z jistého důvodu: nechci si hrát na nějakou přílišnou chytračku, na chodící Wikipedii, lidskost, porozumění, nechci si hrát na nic. Chci jen, abyste věděli, že pokud si budete potřebovat postěžovat, zanadávat, nebo dokonce pomoct a nebudete se mít o koho opřít - jsem tady ještě já.

Slunce v duši, tedy =)

Kris